Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding late appeal and legal representation denial as clearly unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Rychteckého, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze, Wenzigova 1004/14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2014 č. j. 53 Co 321/2014-50 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. května 2014 č. j. 38 C 121/2013-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.

2. Usnesením ze dne 13. 5. 2014 č. j. 38 C 121/2013-26 zamítl Obvodní soud pro Prahu 9 návrh stěžovatele jako žalovaného (v řízení zahájeném žalobkyní ČEZ Distribuce, a. s., o zaplacení 48 786 Kč), na přiznání osvobození od soudních poplatků a nevyhověl jeho návrhu na ustanovení zástupce ve smyslu ust. § 30 o. s. ř. Soud konstatoval, že za situace, kdy ve věci byl vydán rozsudek pro zmeškání a kdy odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo podáno opožděně, jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva.

3. Uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 napadl stěžovatel odvoláním. Odvolací soud usnesením ze dne 24. 9. 2014 č. j. 53 Co 321/2014-50 shledal odvolání stěžovatele nedůvodným.

4. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti spočívá v zásadě pouze v názoru, že shora uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho výše citovaná základní práva. Pokud by prý jeho návrhu na ustanovení zástupce bylo vyhověno již v okamžiku, kdy žádost podal, nebyl by lhůtu k podání odvolání zmeškal. Navíc má za to, že základem pro naplnění principu legitimního očekávání, principu charakteristického pro právní stát, je konzistentnost rozhodovací činnosti obecných soudů, což však v daném případě splněno nebylo, neboť v jiném řízení mu prý bylo osvobození od poplatkové povinnosti přiznáno.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

7. Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků a nevyhověl ani jeho návrhu na ustanovení právního zástupce. Uvedl, že v dané věci byl dne 26. 3. 2014 vydán rozsudek pro zmeškání, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 48 786 Kč a odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo podáno opožděně. Jde tedy o zjevně bezúspěšné uplatnění práva, neboť brojí proti pravomocnému rozhodnutí. Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil.

8. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.

9. Odvolací soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že v jiném řízení mu byl nárok na bezplatnou obhajobu přiznán. Správně přitom konstatoval, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá nárok na automatické vyhovění žádosti. Soudu, který rozhodoval o stejném druhu žádosti později, nepřísluší hodnotit způsob posouzení předložených dokladů jiným soudem dříve a v jiném řízení.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly, přičemž jeho velmi stručná argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.

11. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

12. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu