Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies; applicant failed to file appeal against civil damages verdict.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Sokolská 295, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31 To 37/2015-120 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 12. 2014 č. j. 17 T 61/2014-102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil výrok o náhradě škody z uvedeného rozsudku Okresního soudu v České Lípě, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku a kromě trestu mu byla též uložena povinnost nahradit škodu způsobenou činem. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení výroku o náhradě škody z označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jímž mj. byla na základě odvolání jedné z poškozených uložena stěžovateli povinnost nahradit škodu ve vyšším rozsahu (340 715,- Kč).

Stěžovatel byl v napadeném rozsudku krajského soudu poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. V ústavní stížnosti sám stěžovatel uvádí, že dovolání není přípustné pouze do výroku o náhradě škody.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení § 265a trestního řádu podat proti rozsudku krajského soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání; o této možnosti byl v tomto rozsudku řádně poučen, avšak nevyužil jí.

Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. K posouzení této otázky je příslušný Nejvyšší soud. Nahrazení jeho závěrů Ústavním soudem by znamenalo nepřípustný zásah do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.

Stěžovatel se mýlí, když uvádí, že dovolání není přípustné, pokud směřuje pouze proti výroku o náhradě škody. Z ustanovení § 265a a § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu vyplývá, že dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně lze podat i z toho důvodu, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení se přitom může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj