Constitutional Court dismisses appeal claiming court jurisdiction error and lack of mental health exam in protective treatment extension.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Monikou Hulovou, advokátkou se sídlem Předměřice nad Jizerou, Podbrahy 40, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015 č. j. 9 To 150/2015-52 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 2. 2015 č. j. 1 Nt 1001/2015-40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kterým bylo prodlouženo jeho ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ambulantní formě nejdéle o další dva roky. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o prodloužení ochranného léčení rozhodoval nepříslušný soud, neboť léčení nebylo fakticky vykonáváno u zdravotnického zařízení, jež podávalo návrh na prodloužení ochranného léčení, a měl proto rozhodovat podle § 315 odst. 2 trestního řádu soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení o prodloužení ochranné výchovy nebyl proveden jím navrhovaný důkaz v podobě vyšetření jeho aktuálního zdravotního stavu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí stejně jako v mnoha předchozích případech nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí trestních soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry trestních soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.

V takto vymezeném rámci Ústavní soud v posuzované věci žádné pochybení neshledal.

Otázkou příslušnosti soudu k prodloužení ochranného léčení stěžovatele se Ústavní soud již zabýval při posuzování jeho předešlé ústavní stížnosti (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 1533/13

), přičemž potvrdil, že v dané věci byl k rozhodování příslušný Okresní soud v Mladé Boleslavi. Protože se relevantní okolnosti nezměnily, nemá Ústavní soud důvod tento názor přehodnocovat. Lze totiž souhlasit s Okresním soudem v Mladé Boleslavi, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že návrh na prodloužení ochranného léčení mu byl podán zdravotnickým zařízením v jeho obvodu, u něhož měl stěžovatel ochranné léčení vykonávat, a že faktické odmítání léčby ze strany stěžovatele na této skutečnosti nic nemění. Příslušnost Okresního soudu v Mladé Boleslavi k rozhodnutí o prodloužení ochranného léčení tedy vyplynula z ustanovení § 353 odst. 2 trestního řádu.

Pochybení, které by mělo ústavněprávní relevanci, neshledal Ústavní soud ani v tom, že trestní soudy neprovedly nové znalecké zkoumání duševního stavu stěžovatele. Rozsah dokazování je zcela v pravomoci trestních soudů a pouze v případech tzv. opomenutých důkazů jde o vadu, která může založit zásah Ústavního soudu. Jde zejména o případy, kdy návrh na provedení konkrétního důkazu trestní soud zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej ignoruje tím způsobem, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1736/13

).

Ústavní soud má za to, že v projednávané věci k takovému pochybení nedošlo, neboť Okresní soud v Mladé Boleslavi ve svém rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, proč nepovažuje za potřebné znovu zkoumat duševní stav stěžovatele (viz s. 3 napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu