Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to lack of procedural violation. The court rejects the claim that the eviction order violated fair trial rights. The decision establishes that obvious lack of merit warrants immediate dismissal without merit review. The court finds no constitutional violation in the eviction proceedings despite the apartment number error. The ruling emphasizes the efficiency of constitutional review by dismissing clearly meritless complaints. The applicant's argument regarding the apartment number was deemed insufficient to prove a violation. The court concludes that the eviction order remains valid and enforceable. The decision upholds the lower courts' rejection of the stay of execution request. The ruling clarifies that obvious lack of merit preaches dismissal under the relevant statute.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Samkové, zastoupené Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem za Humny 1299/13, Opava, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 10. 2013, č. j. 29 E 115/2011-82, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2014, č. j. 66 Co 51/2014-101, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 26 Cdo 4480/2014-134, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Okresního soudu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 27. 8. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se proto jejich zrušení. Citovaným usnesením Okresního soudu v Opavě byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí, což bylo k odvolání stěžovatelky napadeným rozhodnutím krajského soudu potvrzeno a následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto Nejvyšším soudem.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá (bez jakékoliv podrobnější argumentace, natožpak ústavněprávní), že jí byl rozhodnutím Městského úřadu v Opavě ze dne 17. 5. 1991 přidělen byt číslo 3 v O. a nikoliv, jak bylo nesprávně uvedeno, byt číslo 2. Rozhodnuto však bylo o vyklizení bytu číslo 2, takže povinná (stěžovatelka) nemůže být vyklizena ze svého bytu číslo 3 a podle ní tak existuje důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí. Nad tento rámec v závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

4. Ústavní soud se totiž ztotožňuje s názorem obecných soudů, že exekuční titul ve věci stěžovatelky nepostrádá znaky materiální vykonatelnosti, neboť byt je - i přes chybné číselné označení - identifikován tak, že jej nelze zaměnit s jiným bytem. Navíc, i z ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelce je dobře známo, kterého bytu se rozhodnutí týkají, neboť sama uvádí, že v přízemí vpravo se nachází toliko dva byty - byt užívaný stěžovatelkou a byt sloužící podle jejího vlastního tvrzení jako skladiště pro majitele domu (k dané problematice srov. přiměřeně i usnesení Ústavního soudu z 5. 1. 2010,

sp. zn. I. ÚS 3266/09

, všechna rozhodnutí jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).

5. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na výše uvedené nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

6. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samé, již z důvodu zjevné neúčelnosti samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu