Constitutional Court dismisses appeal claiming unequal rehabilitation compared to others who received full restitution for past crimes.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2013 ve věci č. j. 27 Rto 2/2012-105, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí stížnostního soudu, jímž měla být porušena jeho základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 2. 11. 2012 č. j. 4 Nt 2257/2003-95 (opětovně) zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci, ve které byl stěžovatel rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 9. 6. 1981 sp. zn. T 82/81 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách dle ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona, v rozhodném znění, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí okresního soudu Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v prvé řadě v tom, že Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením vůbec nerozhodl o stěžovatelově stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 4. 2011 č. j. 4 Nt 2257/2003-32, jímž byl zamítnut jeho návrh na přezkum řízení podle ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu; krajský soud totiž usnesením ze dne 23. 8. 2011 č. j. 27 Rto 1/2011-44 napadené usnesením ani nepotvrdil, ani nezrušil, a v dalším řízení se touto otázkou již vůbec nezabýval (v této souvislosti stěžovatel připomíná, že krajský soud v obdobné věci - v návaznosti na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2010

sp. zn. II. ÚS 1828/10

, N 212/59 SbNU 95 - návrhu na přezkum řízení vyhověl).

Prizmatem samotného návrhu na povolení obnovy řízení potom stěžovatel namítá, že krajský soud potvrdil správnost stížností napadeného rozhodnutí okresního soudu i přes to, že ve svém rozhodnutí nepřípadně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 3 Tz 82/2001 a nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004

sp. zn. IV. ÚS 792/02

(N 31/32 SbNU 281), jejichž závěry vytrhává z kontextu a zcela je dezinterpretuje. Ve vztahu k odkazu na zamítavý nález

sp. zn. IV. ÚS 792/02

navíc stěžovatel připomíná procesní odlišnost souzené věci, spočívající v nemožnosti podat v současné době na Slovensku stížnost pro porušení zákona, pročež s odkazem na závěry nálezu ze dne 23. 5. 2012

sp. zn. I. ÚS 3438/11

(N 111/65 SbNU 497) namítá, že není možné odkazovat na procesní postup, jenž není efektivně uplatnitelný. Pokud tedy krajský soud odkazuje na nález

sp. zn. IV. ÚS 792/02

, zcela pomíjí závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 4 Tz 93/2005, tedy primárně přehlíží skutečnost, že stěžovatel nemůže postupovat obdobně, jako mohl postupovat stěžovatel ve věci

sp. zn. IV. ÚS 792/02

.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že osoby v obdobném postavení jako on dosáhly cestou obnovy řízení úplné rehabilitace, není proto důvod, aby mu byla odpírána možnost dosáhnout téhož, neboť v opačném případě by došlo k porušení základního práva zaručeného ustanovením čl. 1 Listiny.

Ústavnímu soudu byla článkem 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role soudního orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví (srov. čl. 90 až 92 Ústavy); Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

Za nepřípadnou (resp. v daném řízení o ústavní stížnosti přímo za nepřípustnou) je třeba nejprve označit stěžovatelovu námitku, že krajský soud napadeným usnesením vůbec nerozhodl o jeho stížnosti proti usnesení okresního soudu č. j. 4 Nt 2257/2003-32, jímž byl zamítnut návrh na přezkum řízení podle ustanovení § 6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tuto námitku totiž stěžovatel vznesl již ve své předchozí ústavní stížnosti, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 2. 2012

sp. zn. IV. ÚS 3225/11

; v odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud sice připustil stěžovatelem akcentované pochybení stížnostního soudu, spočívající v absenci příslušného výroku, současně však zdůraznil, že nepřistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť "kasační nález by byl ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nikterak nepřispěl. Názor obecných soudů o tom, že ve stěžovatelově věci nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, je souladný s výkladem, jaký zaujal ve své judikatuře Ústavní soud, a vést obecný soud k vydání zamítavého výroku proto nepovažoval v okolnostech daného případu za účelné." Případnou proto není v daném procesním kontextu ani stěžovatelova námitka, že v obdobné věci krajský soud (po předchozím zásahu Ústavního soudu) návrhu na přezkum vyhověl. Pro úplnost je možné ještě připomenout, že kasačním důvodem nálezu

sp. zn. II. ÚS 1828/10

byla skutečnost, že obecný soud odmítl stěžovatelův návrh věcně projednat, tedy se dopustil pochybení, jež se v projednávané věci zjevně nepodává.

Ústavněprávní pochybení potom Ústavní soud neshledává ani v rozhodnutí obecných soudů, že zde není dán důvod obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu. Oproti očekávání stěžovatele Ústavní soud nepovažuje za nepřiléhavý odkaz obecných soudů na zamítavý nález

sp. zn. IV. ÚS 792/02

, ve kterém Ústavní soud konstatoval (v návaznosti na závěry přijaté v kontextu civilněprávní obnovy řízení v usnesení

sp. zn. II. ÚS 111/98

, U 40/11 SbNU 315), že judikatorní změna nepředstavuje důvod trestněprávní obnovy řízení, primárně proto, že tento mimořádný opravný prostředek slouží k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních (Ústavní soud současně připomněl, že novými skutečnostmi mohou být v případě obnovy řízení pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo). Nad rozhodný rámec pak Ústavní soud zdůrazňuje, že ani stěžovatelem akcentovaná skutečnost, že oproti stěžovateli ve věci

sp. zn. IV. ÚS 792/02

nemá k dispozici stížnost pro porušení zákona, není v souzené věci nikterak relevantní (nadto se jedná o nenárokový opravný prostředek, k jehož podání může odsouzený učinit pouze tzv. podnět; toliko pro úplnost je možné ještě dodat, že není z ústavní stížnosti zřejmé, proč stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 93/2005, jež se zjevně netýká stěžovatele ve věci

sp. zn. IV. ÚS 792/02

- přitom ani v případě, pokud by se tato rozhodnutí týkala téže osoby, by odkaz na rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 93/2005 nebyl sám osobě jakkoli přiléhavý, neboť by nikterak nezpochybňoval správnost - tím méně pak ústavnost - závěru, že v dané věci nejsou dány podmínky pro povolení obnovy řízení). Případným proto není ani stěžovatelův odkaz na závěry nálezu

sp. zn. I. ÚS 3438/11

.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že není bez dalšího možno spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení ustanovení čl. 1 Listiny toliko v tom, že se mu na rozdíl od osob v obdobném právním postavení nedostalo plné rehabilitace, a to proto, že se tyto osoby mohly dobrat sledovaného cíle na základě jiného (efektivnějšího) procesního postupu. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že se stěžovateli již v minulosti (byť pouze částečné) rehabilitace dostalo, a v návaznosti na to mu bylo rovněž poskytnuto příslušné odškodnění.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu