Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding small claim judgment and court costs allocation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti společnosti GV Reality s. r. o., se sídlem Praha 2, Španělská 2, zastoupené Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem Praha 2, Španělská 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 12 C 434/2014 ze dne 24. 3. 2015 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 12 C 434/2014-64 ze dne 27. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 2 211,31 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o povinnosti zaplatit náklady řízení žalovaným, a dále zrušení rovněž uvedeného usnesení, kterým byla určena výše nákladů řízení, na jehož základě je povinna zaplatit žalovaným na částku 10 527 Kč.

V ústavní stížnosti namítá, že v řízení o zaplacení uvedené částky, jíž se domáhala z titulu bezdůvodného obohacení, byly nesprávně posuzovány závěry znaleckých posudků ohledně výše nájemného za užívání pozemků ve vlastnictví jiného. Soud ani nevyhověl její žádosti o vypracování dalšího revizního posudku.

Ve vztahu k usnesení o výši nákladů řízení namítá, že soud při rozhodování nezohlednil skutečnost, že žalovaní podstatnou část bezdůvodného obohacení zaplatili až po podání žaloby.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především uvádí, že napadené rozhodnutí týkající se částky 2 211,31 Kč s příslušenstvím je rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné, jde o rozhodnutí v tzv. bagatelní věci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci.

V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn. III. ÚS 3119/09

,

I. ÚS 2763/11

,

II. ÚS 508/12

,

I. ÚS 4071/12

či

IV. ÚS 2294/13

a

III. ÚS 405/04

). V projednávané věci však Ústavní soud důvod k výjimečnému kasačnímu zásahu neshledal. Ostatně ani stěžovatelka sama netvrdí, že se jedná o částku, která by pro její obchodní činnost byla jakkoliv fatální.

Ústavní soud dále konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nalézací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který dostatečně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům.

Pokud stěžovatelka napadá i usnesení týkající se vyčíslení výše nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 106/11

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 195/13

,

IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

,

IV. ÚS 98/14

a další). Rozhodování o nákladech řízení před civilními soudy je tedy zásadně doménou těchto soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozsudku vycházel z ustanovení § 142 o. s. ř., neboť žalovaní byli ve sporu plně úspěšní. Poukázal na to, že část pohledávky sice byla uhrazena po podání žaloby, ale ještě před jednáním ve věci samé, přičemž žalobce k úhradě pohledávky zaujal liknavý postoj. Ústavní soud dále konstatuje, že výše náhrady nákladů řízení byla v rovněž napadeném usnesení řádně a konkrétně vyčíslena.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry ve věci samé, včetně závěrů o výši nákladů řízení, z ústavního hlediska jakkoliv zpochybňoval.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu