Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding low litigation costs in minor civil disputes.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky TP Holding, a. s., Ondříčkova 609/27, Praha 3, právně zastoupené advokátkou Mgr. Ivanou Sládkovou, Janáčkovo nábřeží 51/39, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015 sp. zn. 27 Co 19/2015 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 7 C 284/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 25. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatelka se elektronickým platebním rozkazem domáhala v řízení před obecnými soudy na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 40.603,27 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení ve výši 12.659,60 Kč. Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl příslušný okresní soud tak, že návrhu stěžovatelky vyhověl s tím, že na náhradě nákladů řízení jí přiznal částku 3.803,- Kč. Proti nákladovému výroku, tedy proti výroku II. se stěžovatelka odvolala, ovšem Krajský soud v Praze výrok II. rozsudku obvodního soudu potvrdil.

Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s tím, jak obecné soudy rozhodly o nákladech řízení v dané věci a má za to, že jejich nesprávným postupem došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu stěžovatelka vyčíslila požadovanou náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif") ve výši 12.659,60 Kč. Obecné soudy však stěžovatelce přiznaly toliko náklady ve výši 3.803,- Kč.

Přesto, že příslušný okresní soud nijak nezdůvodnil, proč přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení pouze ve výši 3.803,- Kč, odvolací soud k podanému odvolání dospěl k závěru, že nalézací soud provedl vyčíslení náhrady nákladů správně, a to s ohledem na to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. K tomu stěžovatelka uvedla, že jinak, než na ustáleném vzoru návrh na vydání elektronického platebního rozkazu podat nelze.

Krajský soud zcela nelogicky, účelově a v rozporu s právní úpravou v odůvodnění uvedl, že v případě formulářových žalob se jedná o situaci, kdy je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky s jiným obsahem, což odpovídá popisu adhezních smluv, přičemž to, že je smlouva uzavřena jako adhezní, v žádném případě neodůvodňuje to, že žaloba podaná pro vymožení pohledávky z této smlouvy je formulářovou.

Nalézací soud učinil pro nedostatky odůvodnění výroku II. své rozhodnutí v podstatě nepřezkoumatelným a krajský soud tuto nepřezkoumatelnost nekriticky akceptoval. Toto je v rozporu jak s výše uvedenými složkami práva na spravedlivý proces, tak i s promítnutím těchto principů do zákona. Pokud soud argumentaci stěžovatelky odmítl, měl povinnost se s ní dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zřejmé, jaké důvody jej k odlišnému právnímu posouzení vedly. Absence odůvodnění svědčí o nepřesvědčivosti rozhodnutí a libovůli soudu. Stěžovatelka v tomto smyslu odkázala na nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 176/96

.

Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ustanovení § 14b advokátního tarifu bylo aplikováno paušálně, neboť z odůvodnění usnesení odvolacího soudu v podstatě plyne, že veškeré návrhy na zahájení řízení týkající se typově podobných sporů o zaplacení částky do 50.000,- Kč se automaticky bez dalšího považují za formulářové žaloby. Uvedený postup považuje stěžovatelka za nesprávný a nepřípustný. Závěr krajského soudu, že při sepisu žaloby se jedná v předmětném případě o administrativní úkon, nikoliv úkon právní služby, považuje stěžovatelka za zcela zcestný. S ohledem na právní základ smluvních závazkových vztahů je při posouzení všech částí vztahu nutné právní vzdělání, které nemůže administrativní pracovník nahradit.

Napadenými rozhodnutími byl dále podle stěžovatelky porušen princip legitimního očekávání, že jí bude v případě plného úspěchu ve věci přiznána plná náhrada nákladů řízení. O porušení zmíněného principu svědčí i to, že ohledně jiných pohledávek stěžovatelky uplatněných u soudu jí byla přiznána náhrada nákladů řízení v požadované výši. Závěrem stěžovatelka poukázala též na skutečnost, že nastíněný koncept nejen že poškozuje věřitele a nepřípustně zvýhodňuje dlužníky, ale současně i narušuje základní právní zásadu, jakou je rovnost stran v řízení.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Čtvrtý senát Ústavního soudu konstatuje, že obdobnou právní argumentací téže stěžovatelky se v minulosti již zabýval ve věci evidované pod

sp. zn. IV. ÚS 3632/14

a z toho důvodu v podrobnostech odkazuje na odůvodnění, které je stěžovatelce již známo.

V dalším Ústavní soud rozvíjí svoji právní argumentaci v tom smyslu, že na danou věc lze nahlížet i z pohledu výše částky, jíž se stěžovatelka domáhá. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že jí místo částky 12.659,60 Kč byla přiznána toliko částka 3.803,- Kč. Z uvedeného vyplývá, že rozdíl obou částek spadá do tzv. bagatelních sporů.

V souvislosti s uvedeným dal Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 101/01

, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387,

sp. zn. III. ÚS 404/04

, Sb. n. u., sv. 3, str. 421 či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 336/02

,

III. ÚS 298/02

,

III. ÚS 2097/08

a

II. ÚS 2538/09

a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu