Constitutional Court dismisses constitutional complaint as filed after the two-month statutory deadline expired.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele P. P., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Martinou Pasekovou, advokátkou se sídlem Zahradnická 74, Příbram III, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 3 T 42/2014 ze dne 15. 7. 2014, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 335/2014 ze dne 9. 9. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 25/2015 ze dne 25. 2. 2015, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. 7. 2015, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36, čl. 37, čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 3 T 42/2014 ze dne 15. 7. 2014 byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a dále přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 335/2014 ze dne 9. 9. 2014 jako nedůvodné zamítl.

O podaném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 7 Tdo 25/2015 ze dne 25. 2. 2015 tak, že je dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V projednávaném případě rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva představuje napadené usnesení Nejvyššího soudu, které bylo stěžovateli doručeno dne 15. 4. 2015 a jeho obhájci JUDr. Trnkovi dne 13. 4. 2015, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaných kopií doručenek. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak v daném případě marně uplynula dne 15. 6. 2015, zatímco ústavní stížnost byla podána až dne 6. 7. 2015, a tudíž opožděně.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje včasnost jejího podání s ohledem na skutečnost, že si v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě podal žádost o určení advokáta, potom nelze než odkázat na shora citované ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, z něhož jasně vyplývá, že v dané lhůtě je nutno podat samotnou ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti je lhůtou procesní, což znamená, že je třeba nejpozději poslední den jejího trvání podání odevzdat orgánu, který má povinnost je doručit, nebo učinit úkon u soudu (srov. § 57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Zmeškání zákonné dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti nelze prominout.

Ústavní soud v této souvislosti zastává názor, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, včetně zajištění zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem. Odhlédnuto od uvedeného, existuje samozřejmě i možnost podání nekvalifikované ústavní stížnosti, trpící vadou absence povinného právního zastoupení, což má za následek zachování lhůty. Záleželo tedy jen na stěžovateli, aby svá práva, v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náležejí práva"), uplatnil řádně a včas.

Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj