Constitutional Court dismisses appeal on costs as lower courts acted within legal bounds.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele G. L., zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/88, proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 11. 2014 č. j. 0 Nc 2103/2014-69 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015 č. j. 17 Co 14/2015-97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 11. 2014 č. j. 0 Nc 2103/2014-69 bylo určeno, že stěžovatel není otcem nezl. N. L. z matky M. L. (výrok I.). Výrokem II. citovaného rozsudku bylo řízení o návrhu stěžovatele na popření otcovství k nezl. N. L. zastaveno a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se považoval za otce nezletilé až do té doby, než mu bylo v průběhu soudního řízení doručeno sdělení soudu obsahující závěry znaleckého posudku ze dne 29. 1. 2014, vypracovaného Laboratoří forenzní genetiky spol. s r.o., že není jejím biologickým otcem. Stěžovatel poté podal návrh na popření otcovství, což odůvodnil procesní opatrnosti vzhledem k běhu procesních lhůt a nepředvídatelnosti právního jednání matky nezletilé. S prvními dvěma výroky rozsudku Okresního soudu v Prostějově stěžovatel souhlasil, avšak odvolal se proti výroku spočívajícího v tom, že mu nebude matkou uhrazena náhrada nákladů řízení. Krajský soud napadeným usnesením tento výrok potvrdil a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1.050 Kč.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že sice v popsaném soudním sporu formálně neuspěl, ovšem tento stav nezavinil. Navrhovatel postupoval dle platných právních předpisů a právě postupem matky nezletilé N. bylo zasaženo do jeho práv. Pokud soudy za této situace rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a v odvolacím řízení dokonce zavázaly k úhradě nákladů stěžovatele, došlo k situaci, kdy ten, o němž soud rozhodl, že bylo protiprávním způsobem zasaženo do jeho práv, je nucen hradit náklady řízení tomu, kdo do zmíněných práv neoprávněně zasáhl. Stěžovatel poukazuje na to, že § 143 občanského soudního řádu umožňuje přiznat mu náhradu nákladů řízení, ačkoliv neměl ve věci úspěch, proti žalobci (v jeho případě matce dítěte), který by jinak, podle hledisek uvedených v § 142, měl proti němu právo na náhradu. Předpokladem pro postup podle § 143 je závěr o tom, že žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby. Soudy však tento postup nepoužily, a proto v jejich postupu lze podle stěžovatele spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Tím spíše, že svůj postup ani dostatečně nevysvětlily.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy

sp. zn. III. ÚS 224/98

ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn. III. ÚS 150/99

ze dne 20. 1. 2000 či

sp. zn. III. ÚS 269/99

ze dne 2. 3. 2000).

6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces (viz např. nález ze dne 8. 2. 2007

sp. zn. III. ÚS 624/06

, N 27/44 SbNU 319). Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí nemá, krajský soud rozhodnutí okresního soudu i své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně odůvodnil, Ústavnímu soudu pak nepřísluší posuzovat věcnou správnost přijatého rozhodnutí, neboť je výkladem podústavního práva.

7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu