Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of ordinary remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Kasala, zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2015 č. j. 5 To 227/2015-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 20. 8. 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), jímž bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání stěžovatele, a věc byla vrácena k novému projednání.

2. Ještě dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí přezkoumat splnění formálních požadavků kladených na takový návrh zákonem o Ústavním soudu a v souvislosti s tím rovněž splnění podmínek řízení. V projednávané věci přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

4. Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že trestní řízení bude ve stěžovatelově věci nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit stěžovatelova základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je městský soud ve svém dalším postupu vázán právními názory soudů vyšších stupňů, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Odhlédnout nelze ani od toho, že v případě odsouzení bude mít stěžovatel možnost využít další prostředky k ochraně těchto práv a svobod. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 1254/13

ze dne 29. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

5. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu