Constitutional Court dismisses appeal claiming seizure of assets violates fair trial rights when defendant is deceased.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Čížkové, zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2015 sp. zn. 1 To 2/2015 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 11. 2014 č. j. 2 VZV 1/2012-4136, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále právo na zachování lidské důstojnosti a ochranu soukromého a rodinného života dle článku 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny a článku 8 Úmluvy. Dále se stěžovatelka domnívá, že ve vztahu k ní jako k právní nástupkyni a sestře zesnulého bylo porušeno rovněž právo na respektování presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 2 Úmluvy.

2. Stěžovatelka je právní nástupkyní zesnulého pana Luboše Měkoty. Proti tomu bylo za jeho života zahájeno a posléze rozšířeno trestní stíhání s obviněním pro skutky posouzené jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství. Věc se nacházela a k datu podání ústavní stížnosti se stále nachází ve stadiu přípravného řízení.

3. Za života obviněného bylo v souvislosti s trestním stíháním orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto o zajištění náhradních hodnot, a to peněžních prostředků na účtech u bank, na účtech jiných subjektů, zaknihovaných cenných papírů, nemovitostí a obchodních podílů. Po jeho smrti se stěžovatelka jako právní nástupkyně žádostí domáhala zrušení zajištění náhradních hodnot. Této žádosti bylo částečně vyhověno a zajištění některých majetkových hodnot bylo zrušeno. Proti nevyhovujícím výrokům podala stěžovatelka stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci a následně ústavní stížnost, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Státní zástupce následně usneseními č. j. 2 VZV 1/2012-2510 a č. j. 2 VZV 1/2012-2552 zrušil zajištění dalších majetkových hodnot. Usnesením č. j. 2 VZV 1/2012-3082 pak zrušil zajištění náhradní hodnoty - peněžních prostředků na účtech u bank a zaknihovaných cenných papírů pro účely trestního řízení, a současně rozhodl o zajištění týchž peněžních prostředků a zaknihovaných cenných papírů jako výnosů z trestné činnosti. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci a následně ústavní stížnost, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud také odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesením státního zástupce a Vrchního soudu v Olomouci, kterými bylo zrušeno zajištění zaknihovaných hypotečních zástavních listů z důvodu jejich konečné splatnosti, a jejich peněžní ekvivalent byl vyplacen na zajištěný bankovní účet.

4. Napadeným usnesením rozhodl státní zástupce VSZ v Olomouci o zajištění pohledávek za různými společnostmi, jejichž majitelkou se stala jako právní nástupkyně stěžovatelka, jako výnosu z trestné činnosti. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala stížnost, kterou odůvodnila tím, že nebyly splněny podmínky pro jejich zajištění jako výnosu z trestné činnosti, zejména proto, že vyšetřovací úkony orgánů činných v trestním řízení po smrti Luboše Měkoty a samotné zajištění pohledávek systematicky porušuje princip presumpce neviny zesnulého, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno. Podle stěžovatelky je nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení vedly dokazování zaměřené na prokazování "viny" zesnulého a usvědčovaly jej, aby mohly zabavit majetkové hodnoty, které mu kdysi patřily. Ve vztahu k některým pohledávkám stěžovatelka dodala, že nejsou k dispozici dostatečné podklady k závěru, že tyto pohledávky skutečně existovaly.

5. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením stížnost zamítl. V odůvodnění uvedl, že stížnostní důvody vyjadřují konzistentní nesouhlasné stanovisko stěžovatelky k postupu státního zástupce při rozhodování o zajištění majetku v této trestní věci, a že stanoviska státního zástupce i soudu byla aprobována Ústavním soudem. Nejedná se tedy o nové výhrady, které by nebyly dosud řešeny. Soud dále uvedl, že není rozhodná povaha právního vztahu mezi Lubošem Měkotou a osobami, přes jejichž účty nebo na jejichž účty byly peníze považované za výnos z trestné činnosti prováděny. Pokud jsou například ze zdrojového účtu peníze považované za výnos z trestné činnosti poukázány ve stejné výši na další účet, a pak v řádu dnů na účet další, nelze o průběhu peněžního toku pochybovat. Stejně tak to platí u rozdělování a skládání různých částek v blízké časové souvislosti.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatelka napadá usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ústavní stížností.

7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že nejsou dány podmínky vyžadované trestním řádem pro postup, kdy orgány činné v trestním řízení nadále řeší, zda zesnulý je pachatelem trestné činnosti. Není tak respektován účel trestního řízení, je porušována zásada kontradiktornosti trestního procesu a porušován princip presumpce neviny. Stěžovatelka považuje za protiústavní stav, kdy orgány činné v trestním řízení činí vyšetřovací úkony vůči zesnulému obviněnému, který nikdy nebude postaven před soud, s cílem aby bylo později v řízení soudem řečeno, zda je pachatelem trestné činnosti, jejíž výnosy mají být zabaveny. Zesnulý se v trestním řízení nemá možnost bránit, proto trestní řád ukládá, aby bylo trestní stíhání proti němu zastaveno. Postup, kdy státní zástupce dále shromažďuje důkazy o vině zesnulého, je nesprávný, svévolný, protiústavní a v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Princip presumpce neviny neumožňuje, aby soud rozhodoval o pachatelství, ani o výnosu údajné trestné činnosti obviněného, který je mrtev.

8. Stěžovatelka dále tvrdí, že napadená usnesení představují protiústavní zásah do práva stěžovatelky na ochranu osobnosti a soukromého a rodinného života. Stejně tak jde o zásah do lidské důstojnosti, protože byla postavena orgány činnými v trestním řízení do postavení právního nástupce zemřelého, který ale nemá prostředky a možnosti jak obhájit jeho čest. Zásah orgánů činných v trestním řízení postrádá zákonný základ a orgány se pohybují zcela mimo možnost aplikace trestních procesních předpisů a zasahují do práva stěžovatelky na spravedlivý proces mimořádným způsobem. Ústavní soud tedy na základě své vlastní judikatury může intervenovat.

III. Hodnocení Ústavního soudu

9. Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou obdobné námitkám již řešeným Ústavním soudem v rámci předchozích ústavních stížností stěžovatelky, které byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 3783/13

ze dne 11. 6. 2014, usnesení

sp. zn. II. ÚS 2048/14

ze dne 25. 11. 2014 a usnesení

sp. zn. II. ÚS 3387/14

ze dne 13. 1. 2015). Ústavní soud neshledal důvody pro to, aby se od dříve vyslovených závěrů odchýlil.

10. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a násl. trestního řádu [srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 2485/13

ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)]. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Litiny). Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 961/09

ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].

11. Pokud stěžovatelka na základě zásady presumpce neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny dovozuje, že ve vztahu k její osobě jako právní nástupkyni zemřelého Luboše Měkoty, dříve obviněného v kauze Mostecká uhelná, a. s., je postupováno nezákonně, neboť nelze rozhodnout o zabrání majetkové hodnoty, pokud nedojde k odsouzení pachatele, a to ani v případě, je-li trestní stíhání obviněného zastaveno v důsledku jeho smrti, s touto problematikou se dostatečně a ústavně konformně vypořádal stížnostní soud nejen v napadeném usnesení, ale i ve svých předchozích rozhodnutích sp. zn. 1 To 57/2013 a sp. zn. 1 To 26/2014, v nichž s ohledem na účel řízení o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty vyslovil, že i v případech, kdy obviněný zemřel, lze rozhodnout o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 101 odst. 2 trestního zákoníku. Toto jeho stanovisko aproboval Ústavní soud i v poukazovaných usneseních

sp. zn. I. ÚS 3783/13

a

II. ÚS 2048/14

.

12. Ústavní soud se tak konkrétně neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že není možné rozhodnout o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, není-li pachatel příslušné trestné činnosti odsouzen, a naopak se přiklání k názoru vrchního státního zastupitelství, že ustanovení § 101 odst. 2 trestního zákoníku dopadá mimo jiné právě na situace, kdy pachatel trestné činnosti není z různých důvodů odsouzen, neboť pro uložení takového opatření je rozhodný pouze vztah mezi zabíranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Toto ochranné opatření se ukládá ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Takový postup dle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu, jež nachází mimo jiné odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení, mezi které patří i stěžovatelkou zmíněné zásady presumpce neviny či kontradiktornosti řízení.

13. Závěry Ústavního soudu jsou v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Samotné zajištění majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, pokud je takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a pokud nedošlo ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ve věci Silickiene proti Litvě ze dne 10. dubna 2012 č. 20496/02, § 47). Důraz na procesní záruky zajištění nebo zabrání věci v rámci trestního řízení ESLP klade i v rámci práva na ochranu majetku (srov. např. rozhodnutí ve věci Gogitidze a další proti Gruzii ze dne 12. května 2015 č. 36862/05, § 107 a odkazy tam uvedené). K porušení práv podle Úmluvy by tak došlo například za situace, kdy by bylo rozhodnuto o zajištění majetku bez dostatečných důkazů a či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. např. rozhodnutí ve věci Rummi proti Estonsku ze dne 15. ledna 2015 č. 63362/09, § 83-86).

14. V případě nyní řešeném Ústavním soudem měla stěžovatelka k dispozici procesní prostředky, kterými rozhodnutí o zajištění majetku bylo přezkoumáno. K žádným procesním pochybením ze strany státních orgánů nedošlo. Navíc napadenými rozhodnutími byl majetek zajištěn a nikoliv zabrán, což by si vyžadovalo důkladnější odůvodnění a opodstatnění. Práva stěžovatelky dle článku 6 Úmluvy ani čl. 1 Protokolu č. 1 tak nebylo porušeno.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu