Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding refusal to issue default judgment for missed appearance in support case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Simony Martini, zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem Štefánikova 244, Kopřivnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 150/2015-74 ze dne 23. 4. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 8 C 247/2014 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 8 C 247/2014-33 ze dne 9. 12. 2014 byla za dobu od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2013 zrušena vyživovací povinnost žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") k žalovanému Adamu Alföldy (dále jen "žalovaný"), stanovená naposledy rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 91 Nc 76/2011-28 ze dne 21. 7. 2011 ve výši 3 000 Kč měsíčně, a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 13 679 Kč. Soud tímto způsobem rozhodl rozsudkem pro zmeškání podle § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že "rozsudek pro zmeškání se nevydává", neboť dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky, aby bylo návrhu stěžovatelky v plném rozsahu vyhověno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v přímém rozporu s obsahem spisu a vykazuje prvky libovůle. Označuje je za překvapivé. Poukazuje na to, že svůj návrh odůvodnila zásadní změnou spočívající ve výši příjmů, které jí poklesly, změnou v osobních poměrech žalovaného, který nabyl zletilosti a přestal se studiem připravovat na své budoucí povolání, a dále tvrzením, že s ní žalovaný dlouhodobě nekomunikuje a ignoruje ji, z čehož vyvozuje rozpor nároku na výživné s dobrými mravy. Dle jejího názoru se odvolací soud ani dostatečně nevypořádal s tvrzením, že žalovaný nebyl osobou, která podala odvolání.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nebyla splněna zákonem stanovená podmínka pro vydání rozsudku pro zmeškání, čímž v podstatě polemizuje se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud svůj závěr postavil.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") nepředstavuje další instanci v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže právní závěry soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn. III. ÚS 224/98

(N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 30. 10. 2001

sp. zn. II. ÚS 444/01

(N 163/24 SbNU 197)].

Rozhodovací praxe Ústavního soudu je ve vztahu k předpokladům pro vydání rozsudku pro zmeškání (tzv. kontumačního rozsudku) značně zdrženlivá. Např. v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 2785/07

ze dne 15. 1. 2009 (N 10/52 SbNU 103) Ústavní soud připomněl, že je třeba mít na zřeteli tu skutečnost, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud by proto měl v každém jednotlivém případě, dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o jeho zrušení, přihlédnout i k povaze sporu. Pokud dospěje k závěru, že by se příčilo obecným zásadám spravedlnosti vyhovět žalobě kontumačním rozsudkem, nebo si není jist, zda je vydání takového rozsudku v konkrétní věci vhodné, rozsudek pro zmeškání nevydá. Ústavní soud klade důraz na pečlivé zvážení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání v každém individuálním případě a spíše se kloní k zásadě "v pochybnostech jej raději nevydat". Zákon totiž ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny formální předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, je vhodné o věci rozhodnout takovým rozsudkem [srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 377/10

ze dne 18. 5. 2010 (N 108/57 SbNU 389)].

V posuzovaném případě odvolací soud v řízení postupoval a rozhodl v souladu se zákonem i zásadami zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnil, přičemž se dostatečně vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi, včetně argumentu stěžovatelky, kterým zpochybňovala pravost podpisu žalovaného na odvolání. Pokud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval tvrzení stěžovatelky, o něž opírala důvodnost návrhu na zrušení své vyživovací povinnosti k žalovanému, za rozporná, neurčitá a nezpůsobilá k tomu, aby bylo na jejich základě návrhu vyhověno v plném rozsahu, jak bez dalšího učinil soud prvního stupně, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru, který má oporu ve zjištěních vyplývajících z příslušného spisového materiálu, nic vytknout. Jedním z předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání je totiž skutečnost, že z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce, neboť zmeškání nemá za následek, že žalovaný spor bez dalšího prohrává. V daném případě i dle názoru Ústavního soudu tvrzení stěžovatelky v žalobě vydání kontumačního rozsudku neumožňují.

Důsledkem napadeného rozhodnutí je stav, kdy se soud prvního stupně bude návrhem stěžovatelky zabývat a v rámci jednání a po provedení dokazování znovu meritorně rozhodne. V dalším řízení stěžovatelka bude moci realizovat všechna svá procesní práva a vznášet námitky, které uplatnila v ústavní stížnosti, a to včetně argumentu, že nárok žalovaného na výživné za žalované období je v rozporu s dobrými mravy. Zůstává jí zachována i možnost podat proti budoucímu meritornímu rozhodnutí za podmínek uvedených v § 72 zákona o Ústavním soudu novou ústavní stížnost.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem odvolacího soudu byla porušena tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu