Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding preliminary injunction against civil judgment enforcement. The court rejects the claim that the lower courts violated fundamental rights. The decision upholds the legality of the injunction despite procedural gaps. The court finds the appeal court's reasoning sufficient to cure any defects. The complaint is deemed clearly unfounded and rejected. The court emphasizes the limited scope of constitutional review in civil matters.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Ď., t. č. Věznice v Karviné, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 37 C 109/2010, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 3 Co 76/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze k návrhu navrhovatelů (nezl. D. K., N. Paleček a M. Palečková) nařídil předběžné opatření ve smyslu ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve znění: "Poddlužnici (J. Duchoslavové) se zakazuje vyplatit žalovanému (stěžovateli) částky přiznané rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. května 2014, č. j. 27 C 134/2012-110, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, sp. zn. 20 Co 468/2014 s tím, že toto omezení se nevztahuje na splnění exekučního příkazu JUDr. Stanislava Pazderky, soudního exekutora ze dne 2. února 2015, č. j. 117 EX 2463/12-92." Uvedené usnesení nebylo s odkazem na ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno.

3. Městský soud takto rozhodoval za situace, kdy stěžovatel byl v roce 2009 pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy (poškozeného Pavla K. st. (jedná se o pseudonym) podle ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12,5 roku. V souvislosti s tím výše jmenovaní navrhovatelé (osoby v blízkém vztahu k poškozenému) podali proti stěžovateli jednak žalobu na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 444 občanského zákoníku z roku 1964 ve výši paušální částky 240.000 Kč za každého, jednak žalobu na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 10.000.000 Kč. Zatímco v prvním případě již obecné soudy požadovaný nárok navrhovatelům přiznaly, přičemž k jejímu vymožení byl následně vydán výše citovaný exekuční příkaz JUDr. S. Pazderky, č. j. 117 EX 2463/12-92, ve druhém případě nebylo řízení, v němž Městský soud v Praze pouze zčásti vyhověl žalobnímu nároku navrhovatelů, když jim přiznal částku 300.000 Kč, resp. 250.000 Kč a ve zbylé části žalobu zamítl, dosud skončeno, neboť v době rozhodování obecných soudů o předběžném opatření současně probíhalo řízení o odvolání, vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Co 175/2014. Ve stejné době bylo obecnými soudy rovněž rozhodováno o žalobě stěžovatele, jíž se po poddlužnici (J. Duchoslavové) domáhal zaplacení částky 1.500.000 Kč s příslušenstvím. O uvedené žalobě bylo rozhodnuto výše citovanými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze tak, že poddlužnice má stěžovateli uhradit částku 1.500.000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení včetně soudního poplatku v částce 75.000 Kč, přičemž plnění mělo být poukázáno na vězeňský bankovní účet stěžovatele. V důsledku nařízeného předběžného opatření, napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, nicméně došlo k dočasnému zákazu poddlužnice vyplatit stěžovateli tuto částku.

4. Stěžovatel proti citovanému usnesení městského soudu podal odvolání, v němž namítal, že v uvedené exekuci exekuovaná částka (1.024.802,90 Kč) již byla zcela vymožena, přičemž je vůči němu vedena rovněž další exekuce (na částku 248.660 Kč) a nařízené předběžné opatření mu znemožňuje ji uhradit, stejně jako hradit výživné ve výši 13.000 Kč měsíčně pro jeho dcery. V neposlední řadě pak namítal, že předběžným opatřením dochází k obcházení zákona, kdy při uspokojování dluhů není dodržováno exekuční pořadí vymáhaných dluhů a rozsudek o náhradě nemajetkové újmy není dosud pravomocný.

5. Vrchní soud v Praze o tomto odvolání rozhodl v ústavní stížností napadeném usnesení tak, že je jako věcně správné podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. V odůvodnění usnesení vrchní soud mimo jiné konstatoval, že navrhovatelé osvědčili blízký vztah ke stěžovateli a ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že "byly splněny zákonné předpoklady pro vydání navrženého předběžného opatření, neboť byla prokázána obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaném mohl být ohrožen." Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně obcházení zákona pak vrchní soud uvedl, že "ustanovení § 102 o. s. ř. umožňuje nařídit předběžné opatření, je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaném mohl být ohrožen. Tak tomu nepochybně je i v daném případě, když již přiznané částky v jiných řízeních ve stejné souvislosti byly žalobci vymáhány výkonem rozhodnutí."

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení celé řady základních práv uvádí obdobné námitky, které byly již obsahem jeho odvolání. I nadále tak polemizuje se závěry obecných soudů ohledně splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, přičemž zastává stanovisko, že v daném případě došlo k obcházení zákona, které v konečném důsledku porušilo jeho základní práva, neboť mu znemožňuje hradit výživné nezl. dcerám, resp. hradit služby advokáta v trestním řízení proti němu vedeném (ve snaze domoci se obnovy trestního řízení).

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá i stěžovatel. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy

sp. zn. II. ÚS 221/98

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či

sp. zn. I. ÚS 2486/13

ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 909/14

ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 3363/10

ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

9. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatel v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, požadovaného navrhovateli. V této polemice stěžovatel pokračuje i v ústavní stížnosti, neboť v ní obsažená argumentace, postrádající ústavněprávní rozměr (pouhý výčet celé řady "zasažených" základních práv stěžovatele totiž za takový považovat nelze), představuje pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů, v nichž stěžovatel nesouhlasí se způsobem posouzení zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, resp. uvádí řadu možných dopadů do jeho soukromé sféry a tedy porušení jeho základních práv. Ústavní soud se nicméně s těmito námitkami stěžovatele ohledně zásahu do jeho základních práv postupem obecných soudů neztotožňuje, neboť tvrzený zásah neshledal. Pokud stěžovatel namítal, že postup městského soudu, který své rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nijak neodůvodnil (s odkazem na ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.), lze s touto námitkou stěžovatele do jisté míry souhlasit, neboť Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy by k tomuto procesnímu postupu, který mu citované ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. umožňuje, měly přistupovat zcela výjimečně, tím méně pak, představuje-li takto neodůvodněné předběžné opatření nikoliv nevýznamný zásah do právní sféry dotčeného jednotlivce.

10. Nicméně tento "deficit" v procesním postupu městského soudu byl dle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem zhojen postupem vrchního soudu v odvolacím řízení, který naopak podrobně a srozumitelně vyložil, proč byly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření. Takový postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní a nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že procesním postupem obecných soudů, ústícím do vydání ústavní stížností napadených usnesení, byla porušena jeho základní práva, jak namítal v ústavní stížnosti.

11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu