Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's transfer of case due to insufficient justification.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Bohuslav Veselý against the Supreme Court's decision to transfer a case to a different court. The applicant argued that the Supreme Court violated his rights by failing to specify reasons for rejecting his transfer request, citing fragmented documents as evidence. The Court found the complaint unfounded because the applicant's submissions lacked conceptual coherence and did not sufficiently justify the transfer, rendering the Supreme Court's conclusion constitutionally compliant.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions unless they unlawfully infringe constitutionally guaranteed rights, and such an infringement is absent when the reviewing court's decision is based on insufficiently substantiated and incoherent arguments from the applicant.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Bohuslava Veselého, právně zastoupeného advokátem JUDr. Ladislavem Koženým, Sladkovského 13, Kolín IV, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 29 Nd 188/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 14. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že věc vedená u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 3 C 38/2006 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Podle náhledu stěžovatele však postupoval Nejvyšší soud v rozporu se zákonem, když dospěl k závěru, že stěžovatel nespecifikoval konkrétní důvody pro přikázání věci z důvodu vhodnosti jinému soudu. Ten přitom své důvody uvedl ve svém podání ze dne 5. 3. 2015 a 19. 3. 2015, které přiložil k ústavní stížnosti.
Postupem Nejvyššího soudu mělo podle stěžovatele dojít k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo postupem Nejvyššího soudu dojít k porušení čl. 83, čl. 90, čl. Ústavy ČR.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož Nejvyšší soud nerespektoval jeho návrh na postoupení věci evidované u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 38/2006 jinému soudu, a to z důvodu vhodnosti. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatel svůj požadavek řádně nezdůvodnil, přičemž ten oponuje svým přípisem ze dne 5. 3. 2015 a 19. 3. 2015.
Za účelem ověření toho, zda Nejvyšší soud své usnesení řádně odůvodnil, se Ústavní soud zabýval výše zmíněnými přípisy, přičemž dospěl k závěru, že tyto jsou nadány značnou nekoncepčností a vnitřní roztříštěností. Stěžovateli nelze upřít, že uvedený text obsahuje zmínky o Okresním soudu v Havlíčkově Brodě, případně o Krajském soudu v Hradci Králové, nicméně se jedná o útržkovitá sdělení, bez jakékoliv hlubší konkretizace a spojitosti s projednávaným případem.
Z uvedeného důvodu považuje Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu za ústavně konformní.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.
I. ÚS 2/93
, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
sp. zn. III. ÚS 166/95
a další). To se však v předmětném případě nestalo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu