Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, ruling tax debt cannot be offset by criminal asset forfeiture.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem Štěpánská 39, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 117/2014-76 ze dne 19. 12. 2014, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 50 A 24/2014-189 ze dne 6. 1. 2015, rozhodnutí Generálního ředitelství cel č. j. 37256-23/2013-900000-304.3 ze dne 18. 10. 2013 a rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj č. j. 20795/2013-590000-31 ze dne 20. 5. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla vedena jako osoba samostatně výdělečně činná - daňový subjekt v obchodu s minerálními oleji. Na základě trestního řízení, vedeného proti jejímu manželovi S. K. a dalším čtyřem spoluobviněným, byla Celním úřadem pro Pardubický kraj (dále též "celní úřad") provedena dodatečná daňová kontrola stěžovatelky jako daňového subjektu. Na základě této kontroly byla celkem dvaceti rozhodnutími celního úřadu stěžovatelce doměřena spotřební daň z minerálních olejů. V záhlaví označeným rozhodnutím (dodatečným platebním výměrem) vyměřil celní úřad stěžovatelce spotřební daň ve výši 323.244,- Kč ze směsi minerálních olejů (motorové nafty a základového oleje) v množství 29.520 litrů, která je předmětem spotřební daně a která nebyla dne 16. 3. 2010 okamžitě po vzniku daňové povinnosti uvedena do režimu podmíněného osvobození od daně. Tím vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit. Odvolání stěžovatelky Generální ředitelství cel v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítlo a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdilo. Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Praze vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatelka podala kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem dle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů i celních orgánů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že s ohledem na znění § 52 soudního řádu správního má za to, že správní soud je vázán při svém uvážení rozhodnutím soudu trestního o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, pokud se v řízeních jedná o totožný skutek, a sice zkrácení daně, resp. neodvedení daně. I přes rozdílnost řízení trestního a řízení o nedoplatku daně před příslušným správcem daně a správními soudy je stěžovatelka přesvědčena, že v podmínkách demokratického právního státu není možné postihovat za neodvedení daně stěžovatelku platebními výměry na nedoplatek spotřební daně a daně z přidané hodnoty na straně jedné a na straně druhé rozhodnout v rámci trestního řízení, že identické zkrácení daně spáchal subjekt odlišný od subjektu, kterého označují správci daně jako povinného za neodvedení těchto daní, a rozhodnout o uložení peněžitého trestu odsouzenému ve výši 3.500.000,- Kč a propadnutí náhradní hodnoty téměř veškerého nemovitého majetku odsouzeného, čímž je zamýšleno dosáhnout odčerpání všeho majetkového prospěchu odsouzeného z páchané trestné činnosti jako náhradu škody českému státu za trestný čin zkrácení daně ve velkém rozsahu. Celková škoda za zkrácení daně v trestním řízení, resp. nedoplatek za neodvedení daní v řízeních správních, která měla být způsobena českému státu, je tak fakticky vymáhaná ve dvou rovinách, a to jak po odsouzeném manželovi stěžovatelky v rámci trestního řízení výkonem trestu propadnutí téměř veškerého jeho nemovitého majetku, tak i po stěžovatelce v rámci vymáhání platebních výměrů na nedoplatek na spotřební dani, platebních výměrů na nedoplatek DPH, platebních výměrů na úrok z prodlení z nedoplatku spotřební daně a dalších. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí i rozhodnutí správních orgánů zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je Ústavní soud nucen konstatovat, že se případem stěžovatelky již zabýval v souvislosti s dříve podanými ústavními stížnostmi směřujícími proti jiným dodatečným platebním výměrům a na ně navazujícím rozhodnutím správním i soudním. Již v usnesení

sp. zn. III. ÚS 241/15

ze dne 21. 7. 2015 Ústavní soud poznamenal, že se s námitkami stěžovatelky vypořádal již ve svém usnesení ze dne 9. července 2015,

sp. zn. IV. ÚS 675/15

, s tím, že v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů uvedených v citovaném usnesení a pro stručnost na ně odkázal. K námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud zdůraznil, že trest postihující majetek pachatele uložený v trestním řízení není způsobilý nahradit daňovou povinnost daňového subjektu vzniklou neodvedením příslušné daně. To vyplývá již z odlišné funkce daňového a trestního řízení. Jak totiž Ústavní soud uvedl ve výše citovaném usnesení IV. ÚS 675/15, účelem daňového řízení je vybrat daně, a to pouze v rozsahu stanoveném zákonem, zatímco účelem trestního řízení je potrestat pachatele za jeho nezákonné jednání a eliminovat, aby tento měl z trestné činnosti jakýkoliv prospěch. Orgány veřejné moci jsou přitom limitovány příslušnými ustanoveními ústavních předpisů, v daném případě článkem 11 odstavce 5 Listiny, podle kterého lze daně ukládat jen na základě zákona a článkem 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, co je trestným činem a jaký trest, případně jaké jiné újmy na právech nebo na majetku lze za jeho spáchání uložit.

Ústavní soud nemá důvod se od svých předchozích závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci, obzvláště je-li argumentace stěžovatelky identická. V podrobnostech tak stačí na výše uvedená rozhodnutí odkázat, neboť je s jejich nosnými důvody stěžovatelka dostatečně seznámena.

Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu