Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding court cost moderation under Civil Procedure Act. Stewardship of lower courts upheld. No constitutional violation found.

Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Kristýny Mášové, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, AK se sídlem Praha 2, Na Zderaze 1275/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014 č. j. 72 Co 481/2014-73 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 6. 2014 č. j. 17 C 391/2013-46, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2014 č. j. 17 C 391/2013-55, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 3. 2. 215, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, MUDr. Kristýna Mášová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že nákladovým výrokem III v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 6. 2014, a v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí, vydaná v řízení o určení obvyklé výše nájemného, v požadovaném rozsahu zrušil.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobním návrhem ze dne 20. 12. 2012 se žalobkyně proti žalované Marii Kovaříkové domáhala určení výše obvyklého nájemného specifikované bytové jednotky v Praze, k. ú. Žižkov, kterou žalobkyně vlastní a žalovaná užívá na základě nájemní smlouvy. Poslední nájemné činilo 4 796 Kč, a po deregulaci nájemného od 1. 1. 2012 žalobkyně navrhla smluvní nájemné ve výši 7 000 Kč.

Dne 27. 6. 2014 rozsudkem č. j. 17 C 391/2013-46, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2014 č. j. 17 C 391/2013-55, Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud") určil výši nájemného částkou 7 000 Kč měsíčně (výrok I), rozhodl o nedoplatku na nájemném (výrok II), žalovanou zavázal k úhradě nákladů řízení žalobkyni částkou 2 000 Kč (výrok III) a žalobkyni zavázal zaplatit ve stanovené lhůtě soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok IV). Náklady řízení nalézací soud moderoval podle ustanovení § 150 o. s. ř., s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011

sp. zn. III. ÚS 3448/10

(N 71/61 SbNU 97) a na okolnosti případu, dle nichž potřeby žalované ve věku 84 let jsou kryty do značné míry státní sociální dávkou, a žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem, se kterým je ve vztahu osoby blízké; nalézací soud proto přiznal žalobkyni pouze právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku.

Dne 20. 11. 2014 usnesením č. j. 72 Co 481/2014-73 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 6. 2014 č. j. 17 C 391/2013-46, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2014 č. j. 17 C 391/2013-55, v napadeném nákladovém výroku III potvrdil (výrok I), a žalované nepřiznal vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, s přihlédnutím k okolnostem daného případu popsaným již nalézacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku, měl zato, že na straně žalované lze objektivně shledat důvody pro to, aby žalobkyni zcela výjimečně nebyla náhrada části nákladů nalézacího řízení přiznána. Tomuto závěru jednoznačně nasvědčuje i zjevná disproporce v poměrech účastníků, ta skutečnost, že žalovaná v současnosti evidentně není schopna bez sociální pomoci státu uspokojovat své základní životní potřeby.

III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Stěžovatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítla, že jí nalézací soud nevytvořil procesní prostor pro vyjádření k zamýšlenému uplatnění moderačního práva dle § 150 o. s. ř., nákladový výrok III napadeného rozsudku nalézacího soudu, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly prý nedostatečně odůvodněny. Nepřiznání nákladů řízení považuje za nepřiměřenou libovůli a extrémní zásah do svých ústavních práv.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy aplikací moderačního práva dle ustanovení § 150 o. s. ř. porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.

V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud žádné ústavněprávní důvody pro svůj kasační zásah.

Důvody, pro které nalézací soud i odvolací soud aplikovaly moderační právo dle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými nákladovým výrokem nalézacího soudu, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu