Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding criminal conviction appeal.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 č. j. 7 Tdo 1494/2014-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. ledna 2015, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 č. j. 7 Tdo 1494/2014-30.

2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. června 2014 sp. zn. 91 T 222/2013 byla stěžovatelka uznána vinou ad 1), ad 2) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku a ad 3) přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto přečiny byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Současně bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně (výroku o vině a trestu) podala stěžovatelka odvolání a odvolání podal i poškozený David Kubáň (proti výroku o náhradě škody). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. srpna 2014 sp. zn. 9 To 318/2014 obě odvolání zamítl.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že věc nebyla spravedlivě posouzena a zpochybnila provedené důkazní řízení.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud se celou věcí náležitě zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Dovolací soud konstatoval, že uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Stěžovatelka v podaném dovolání podle názoru dovolacího soudu pouze opakovala svoji obhajobu, tvrdila, že se skutek nestal a domáhala se jiného způsobu hodnocení důkazů, který by odpovídal jejím představám a byl v souladu s její obhajobou. Nejvyšší soud po přezkoumání námitky stěžovatelky, že nenaplnila subjektivní stránku projednávaných přečinů, dovodil, že o existenci subjektivní stránky jednání stěžovatelky, jímž byla uznána vinou, nevznikly žádné pochybnosti.

9. Ústavní soud odůvodnění napadeného usnesení považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci lze dovodit, že stěžovatelce se porušení práv zaručených ústavním pořádkem České republiky doložit nezdařilo. Ústavní soud opakovaně judikoval, že nesouhlas s právním názorem ve věci rozhodujícího soudu sám o sobě není způsobilý založit důvodnost projednávané ústavní stížnosti, pokud soudy postupovaly v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Tak je tomu i v nyní projednávané věci.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud nevyzýval advokáta stěžovatelky k odstranění vady plné moci, která spočívala v tom, že zmocnění bylo uděleno toliko pro podání ústavní stížnosti a nikoliv pro zastupování stěžovatelky před Ústavním soudem (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu