Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of jurisdiction over court notification.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky MORAVSKÉ VODÁRENSKÉ, a. s., IČ 61859575, adresa Tovární 41, 779 00 Olomouc, zastoupené Mgr. Janem Tomanem, advokátem se sídlem Pařížská 1076/7, 110 00 Praha 1, směřující proti sdělení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2014 vydaném v rámci řízení vedeném pod sp. zn. 5 Cmo 202/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podaným návrhem se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného přípisu Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo stěžovatelce sděleno, že ji soud s ohledem na znění § 200e odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř."), nepovažuje za účastníka řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a. s., konané dne 30. dubna 2004, a že soud nebude přihlížet ani k dalším návrhům stěžovatelky v tomto řízení uplatněným. Tímto sdělením mělo být zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vychází z toho, že proti napadenému sdělení není přípustný žádný opravný prostředek, a proto podává rovnou ústavní stížnost. Sdělení Vrchního soudu v Olomouci považuje za rozhodnutí (zde poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2002

sp. zn. IV. ÚS 233/02

) či jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo zasaženo do její právní sféry. Podle názoru stěžovatelky jí soud svým postupem znemožnil účinně hájit svá práva a odepřel jí tak přístup k soudu. Stěžovatelka dovozuje, že je ve smyslu § 94 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 200e odst. 3 o. s. ř. osobou, o jejíchž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Tato skutečnost vyplývá z toho, že stěžovatelka se stala právní nástupkyní společnosti Zlínská vodárenská, a. s., která uzavřela se společností Vodovody a kanalizace Zlín, a. s., smlouvu o prodeji části podniku, jež byla schválena usnesením valné hromady konané dne 30. dubna 2004, které je napadeno žalobou na určení neplatnosti; jinak řečeno, stěžovatelka dovozuje svoje účastenství v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady z toho, že napadeným usnesením valné hromady bylo rozhodnuto o prodeji části podniku jí jako kupujícímu a tudíž bude jednáno též o jejích právech a povinnostech. Ve sdělení soudu navíc absentuje věcné odůvodnění, což je činí vadným.

3. Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

4. Stěžovatelka napadla sdělení Vrchního soudu v Olomouci, které označila za rozhodnutí či za jiný zásah orgánu veřejné moci, byť tento jiný zásah v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje. Ve vztahu k charakteru rozhodnutí dal Ústavní soud již dříve najevo, že se hlásí k doktrinárnímu výkladu pojmu "rozhodnutí", podle něhož není důležité, jak je akt označen, neboť za podstatné považuje, zda jím orgán veřejné moci autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické či právnické osoby [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 16/96

ze dne 6. ledna 1997 (U 1/7 SbNU 325)]. I když Ústavní soud považuje za rozhodující věcný obsah aktu, a nikoliv jeho formální označení, v projednávané věci nelze v žádném případě považovat sdělení, že soud stěžovatelku nepovažuje za účastníka řízení, za rozhodnutí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nepřichází proto v úvahu vyslovení rušícího nálezu, neboť kasace přichází v úvahu právě a výlučně v případě neústavního rozhodnutí, nikoli však v případě jiných zásahů do ústavně chráněných práv (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2012

sp. zn. IV. ÚS 1727/11

). Ve vztahu ke sdělení Vrchního soudu v Olomouci nelze tedy kasační pravomoc Ústavního soudu uplatnit. Ústavní soud přitom respektuje, že obecný soud je kdykoliv za řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, mezi které patří i podmínky na straně účastníků řízení. Nadto lze uvést, že účastenství ve věcech uvedených v § 200e odst. 1 o. s. ř. se řídí § 94 odst. 1 věta první o. s. ř., což lze interpretovat tak, že účastníky řízení jsou pouze navrhovatel a společnost. Pouhý stěžovatelkou deklarovaný právní zájem na výsledku řízení nemůže na takto vymezeném okruhu účastníků řízení ničeho změnit. Z výše uvedených důvodů bylo třeba ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

5. Pokud stěžovatelka označila postup odvolacího soudu, který s ní odmítl jednat jako s účastnicí řízení, za jiný zásah orgánu veřejné moci, je třeba k tomu uvést, že "jiný zásah orgánu veřejné moci" Ústavní soud interpretuje tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí ale posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z rozhodnutí orgánu veřejné moci, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu, popř. příkaz k obnovení stavu před porušením ústavně zaručeného základního práva v důsledku takového zásahu.

6. Napadené "sdělení" Vrchního soudu v Olomouci má však pouze informativní hodnotu, neboť obsahuje jen zprávu o stavu právní úpravy podle § 200e o. s. ř. v rozhodné době, a z povahy věci není proto ani "jiným zásahem orgánu veřejné moci" do právní sféry stěžovatelky. Pokud tedy stěžovatelka v petitu požaduje zrušení sdělení Vrchního soudu v Olomouci a přikázání nově (rozuměj v souladu s názorem stěžovatelky) ve věci rozhodnout, není k takovému výroku Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud, pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci, odkazuje na § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a podotýká, že jakožto orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Za situace, kdy stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nově rozhodnout, nezbývá než konstatovat, že takto konstruovaný požadavek neodpovídá dikci ani normativnímu významu zákona o Ústavním soudu a zjevně vybočuje z mezí daných jeho zmíněným ustanovením. Takový návrh, resp. v něm formulovaný petit Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat a není k rozhodnutí o něm příslušný (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. června 2003

sp. zn. II. ÚS 223/03

, usnesení ze dne 26. února 2004

sp. zn. II. ÚS 335/03

aj.). I z tohoto důvodu musela být ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. srpna 2015

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj