Constitutional Court dismisses appeal as unreasonable due to lack of constitutional violation in administrative court rulings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Ivanoviče, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2015 č. j. Aprk 13/2015-101 a proti jinému zásahu - nečinnosti Krajského soudu v Brně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel podal dne 5. 8. 2011 ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") správní žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2. 6. 2011 č. j. 4970/11-1101-701962 a č. j. 4972/11-1101-701962. Řízení je vedeno pod sp. zn. 30 Af 125/2011. Dne 29. 8. 2013 vydal krajský soud ve věci rozsudek č. j. 30 Af 125/2011-49. Ve výroku I. rozhodl krajský soud tak, že se žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 6. 2011 č. j. 4970/11-1101-701962 zamítá. Ve výroku II. rozhodl tak, že se rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 6. 2011 č. j. 4972/11-1101-701962 zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Ve výroku III. pak krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti výroku I. a III. výše uvedeného rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 8. 10. 2013 kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozhodl rozsudkem dne 7. 8. 2014 č. j. 5 Afs 99/2013-41. Ve výroku I rozhodl tak, že se kasační stížnost proti výroku I. napadaného rozsudku zamítá, ve výroku II tak, že se napadaný rozsudek ve výroku III. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení a ve výroku III tak, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Proti rozsudku NSS stěžovatel podal dne 17. 10. 2014 ústavní stížnost. V ní rozporoval mj. i výrok III. napadaného rozsudku NSS. Ústavní soud pak ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V tomto svém usnesení ze dne 22. 1. 2015,

sp. zn. III. ÚS 3339/14

Ústavní soud obiter dicetum konstatoval, že stěžovatel měl částečný úspěch ve věci a náleží mu proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 120 soudního řádu správního, což vyplývá i z komentářové literatury (viz např. Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P. Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014). Jedná se však dle názoru Ústavního soudu spíše o formální pochybení Nejvyššího správního soudu, neboť podle § 110 odst. 3 soudního řádu správního platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Lze tedy mít za to, jak uvádí stěžovatel, že Nejvyšší správní soud neměl o náhradě nákladů řízení rozhodovat. Pokud nicméně takto ve vztahu k žalovanému (výrok III napadeného rozhodnutí) postupoval, Ústavní soud v citovaném usnesení neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zasáhlo do práv stěžovatele.

3. Dne 24. 11. 2014 vydal krajský soud usnesení č. j. 30 Af 125/2011-76, ve kterém rozhodl o náhradě nákladů řízení před ním, a to tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 8 213,11 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. O náhradě nákladů stěžovatele za řízení před NSS krajský soud nerozhodl. Stěžovatel podal dne 2. 3. 2015 k NSS návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích (dále jen "ZSS"), kterým se domáhal, aby NSS stanovil krajskému soudu lhůtu k vydání rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před NSS vedeného pod sp. zn. 5 Afs 99/2013. Dne 21. 4. 2015 vydal NSS usnesení č. j. Aprk 13/2015-101, ve kterém návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti nemůže krajský soud rozhodnout, protože o nich rozhodl NSS v rozsudku ze dne 7. 8. 2014 č. j. 5 Afs 99/2013-41.

4. Stěžovatel uvádí, že postupem NSS a krajského soudu došlo k porušení jeho garantovaného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces uvedeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "LZPS") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 LZPS a právo na zákonného soudce garantované ustanovením čl. 38 odst. 1 LZPS. Stěžovatel pak namítá, že k zásahu do jeho ústavně zaručených práv došlo v důsledku usnesení NSS ze dne 21. 4. 2015 č. j. Aprk 13/2015-101, kterým zamítl návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a ZSS, jímž se stěžovatel domáhal určení lhůty pro rozhodnutí o náhradě nákladů ze strany věcně příslušného, a tedy zákonného soudu - krajského soudu. Rovněž pak došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele v důsledku průtahů v řízení, resp. nečinnosti krajského soudu, kdy krajský soud byl jako jediný povinen rozhodnout o náhradě nákladů stěžovatele za řízení o jeho kasační stížnosti před NSS pod sp. zn. 5 Afs 99/2013, avšak dosud tak neučinil. Ze strany krajského soudu tak dochází k tzv. denegatío iustítiae, podporované NSS. Z toho důvodu stěžovatel navrhl zrušení napadeného usnesení, dále žádá, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Brně nepokračovat v nečinnosti a neprodleně rozhodnout o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele vedeného před NSS pod sp. zn. 5 Afs 99/2013. Dále stěžovatel požadoval náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy

sp. zn. III. ÚS 224/98

ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn. III. ÚS 150/99

ze dne 20. 1. 2000 či

sp. zn. III. ÚS 269/99

ze dne 2. 3. 2000).

6. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je pečlivě a přiléhavě odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecného soudu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Rozpor postupu obecných soudů se svým výše citovaným usnesením Ústavní soud též neshledal. Pokud pak jde o zásah spočívající v nečinnosti Krajského soudu v Brně, v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť se proti této nečinnosti je možno bránit soudní cestou, čehož stěžovatel využil a předmětem přezkumu před Ústavním soudem je z důvodů subsidiarity ústavní stížnosti pouze rozhodnutí o opravném prostředku stěžovatele proti nečinnosti, nikoli nečinnost sama.

7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu