Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial rights in administrative labor dispute. The court rejects claims of procedural violations. The court upholds the lower court's evidence evaluation. The court finds no constitutional violation occurred. The court emphasizes judicial independence and free evaluation of evidence.

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Štěrby, zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem Praha 4, Budějovická 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014 č. j. 23 Co 414/2013-158, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 23. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Žalobou ze dne 11. 5. 2011 se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí o tom, že okamžité zrušení jeho pracovního poměru u žalovaného, České republiky - Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, ze dne 16. 3. 2011, je neplatné. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 5. 2013 č. j. 6 C 165/2011-122 bylo žalobě vyhověno a bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16. 3. 2011 je neplatné. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 5. 2013 č. j. 6 C 165/2011-122 podal žalovaný odvolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014 č. j. 23Co 414/2013-158, podle kterého se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16. 3. 2011, se zamítá. Stěžovatel jako žalobce měl důvěru zaměstnavatele zklamat, neboť pochybil tím, že provedl dvě výběrová řízení (na dodávku minikamer) formálně, resp. je neprovedl vůbec. Stěžovatel měl podle městského soudu odpovědnost za čerpání přidělených rozpočtových finančních prostředků a za uzavírání dodavatelsko-odběratelských smluv a jejich plnění. Stěžovatel pak porušil právní předpisy tím, že řádně nezorganizoval výběrová řízení, a pak předložil doklady dokumentující, že řádné výběrové řízení proběhlo. Výpověď z pracovního poměru byla tedy dána v souladu se zákonem a provinění stěžovatele bylo prokázáno a bylo shledáno nesporným. Dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014 č. j. 23 Co 414/2013-158 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 21 Cdo 612/2015-200 odmítnuto.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by ze strany stěžovatele došlo k falšování listin, jak uvádí odvolací soud, ale byly vypracovány podklady a listiny přesně podle požadavků nadřízených pracovníků žalobce, zejména s ohledem na jejich požadavek urychleného nákupu minikamer, s požadavkem na nejnižší cenu těchto výrobků a s ohledem na výsledek jejich jednání s vybraným dodavatelem. Stěžovatel se domnívá, že došlo k porušení zákonných ustanovení, která zaručují právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, neboť Městský soud v Praze při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s § 132 občanského soudního řádu a nevzal v úvahu skutečnost, že stěžovatel pouze plnil příkazy svých nadřízených a neměl žádnou možnost plnění těchto příkazů odmítnout.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, N 5/1 SbNU 41), a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.

5. Stěžovatel brojí zejména proti způsobu, jakým městský soud v napadeném rozhodnutí hodnotí provedené důkazy. K tomu Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí městského soudu obsahuje srozumitelná, uspokojivá a logická odůvodnění, z nichž je patrné, jaké důkazy obecné soudy provedly, jak provedené důkazy posoudily a k jakým skutkovým zjištěním a následně právním závěrům dospěly. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit zákonnost postupu a závěrů obecných soudů, ale toliko jejich ústavnost, jejíž meze v posuzovaném případě překročeny nebyly. Závěry městského soudu ohledně povinnosti každého zaměstnance dodržovat pokyny nadřízených i zákon o veřejných zakázkách působí přesvědčivě, rovněž jeho odlišný závěr o míře zavinění stěžovatele oproti soudu prvostupňovému je přesvědčivě odůvodněn.

6. V ústavní stížnosti tedy Ústavní soud neshledal žádné argumenty, které by věc posunuly do ústavněprávní roviny, a proto mu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu