Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of remedies due to pending appeal.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Slabé, zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, se sídlem Komenského 4, 350 02 Cheb, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2015, č. j. 61 Co 527/2014-184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 61 Co 527/2014-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozebírá důvody, proč bylo výše napadnutým rozhodnutím zasaženo do jejích ústavních práv. Hlavní pochybení spatřuje v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nevypořádání se s jejími námitkami. Stěžovatelka dále uvedla, že současně s ústavní stížností podává dovolání, přičemž ústavní stížnost podává z opatrnosti pro případ, že by dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost.

soudce zpravodaj

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

6. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvedla, že ji podala souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Tuto skutečnost přitom Ústavní soud ověřil i z databáze InfoSoud (http://infosoud.justice.cz). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tedy včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (k tomu, že dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 je třeba považovat za takový mimořádný opravný prostředek, se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení

sp. zn. III. ÚS 772/13

ze dne 28. března 2013, dostupném na http://nalus.usoud.cz).

7. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2162/11

ze dne 29. července 2011 či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 234/11

ze dne 10. února 2011 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné a odůvodnění procesní opatrností - zejména s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - neobstojí.

8. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatelka nebude úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelce tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

9. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)

V Brně dne 6. srpna 2015

Jiří Zemánek, v. r.