Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to missed statutory time limits and exhaustion of remedies.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Miloje Pajiče, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, 190 00 Praha 9, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá nápravy postupu v záhlaví uvedených orgánů veřejné moci, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh na zahájení řízení splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že návrh z převážné části tyto požadavky z níže uvedených důvodů nesplňuje. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze a proti postupu příslušných orgánů Policie České republiky po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k projednání takového návrhu jako ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Důvodem je skutečnost, že podání žádosti o dohled adresované Nejvyššímu státnímu zastupitelství a odpověď (sdělení) na ni už nepředstavuje způsobilý procesní prostředek k ochraně základního práva. Stěžovatel na ochranu svého práva totiž ve skutečnosti vyčerpal všechny nabízející se mu procesní prostředky okamžikem, kdy mu bylo doručeno sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j. 1 VZN 2001/2014-42, o provedeném výkonu dohledu nad postupem Městského státního zastupitelství v Praze ve věci vedené u něj pod sp. zn. 4 KZN 169/2014. Následující žádost stěžovatele Nejvyššímu státnímu zastupitelství o výkon dohledu již instančně ani jinak nenavazuje na vlastní výkon dohledu prováděný dle § 12d a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších změn. Jinými slovy, následné uplatnění "dohledu nad dohledem" není s to přivodit stěžovateli účinnou ochranu před tvrzeným porušením základních práv, o čemž také svědčí sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 6 NZN 1053/2015, od jehož doručení následujícího dne stěžovatel odvíjí zachování lhůty k podání ústavní stížnosti.

Nejvyšší státní zastupitelství přitom podnět stěžovatele k dohledu postoupilo zpět Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze ke zjištění, zda se nejedná o další obsahově shodný podnět podaný po poučení podle § 1 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších změn, aniž ve věci učinilo další úkony. Dlužno poznamenat, že takového řádného poučení se stěžovateli ve výše citovaném sdělení Vrchního státního zastupitelství dostalo. Za těchto okolností potom nelze postup Nejvyššího státního zastupitelství pokládat za rozporný s ústavním pořádkem, neboť zcela odráží smysl institutu dohledu a procesní postavení státních zastupitelství jednotlivých stupňů.

Stěžovatel si je přitom této skutečnosti dobře vědom, když v ústavní stížnosti uvádí, že "pro případ, že by převládla úvaha, že použití dalších opravných prostředků (na VSZ a NSZ) byla nadbytečná, dovolávám se aplikace ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, se žádostí, aby přijetí ústavní stížnosti nebylo odmítnuto, neboť jsem přesvědčen, že má stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo" (str. 6). Stěžovatel však zde přehlíží, že k případnému neodmítnutí ústavní stížnosti z důvodů uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu může dojít toliko za předpokladu, že ústavní stížnost bude Ústavní soud pokládat za nepřípustnou, což není posuzovaný případ. Stěžovatel veškeré procesní prostředky k ochraně svých základních práv uplatnil a vyčerpal, ovšem ve své snaze využít veškeré mu dostupné právní nástroje, obrazně řečeno, "sešel z cesty", tj. uplatnil i domnělé procesní prostředky, v důsledku čehož se připravil o zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, jak bylo nastíněno výše. Tuto zákonnou kogentní lhůtu však prominout nelze.

Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části dle § 43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu jako návrh opožděně podaný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu