Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of standing and procedural exhaustion of remedies.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Helena Švarcové against a Supreme Administrative Court decision. The applicant argued that administrative and judicial bodies committed arbitrariness and violated her right to a fair process regarding a labor agreement dispute. The court ruled that the complaint was clearly unfounded because the applicant failed to exhaust ordinary judicial remedies and the Constitutional Court does not conduct factual reviews or substitute for lower courts.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant has not exhausted ordinary judicial remedies or when the complaint constitutes a mere polemic with lower court conclusions without evidence of constitutional violations.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Švarcové, zastoupené JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem v Novém Hrozenkově 843, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 6 Ads 223/2014-22, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. ledna 2015, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 6 Ads 223/2014-22 s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka současně navrhovala, aby Ústavní soud její ústavní stížnost rozhodl v přednostním pořadí a využil možnosti vyslovení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Stěžovatelka byla rozhodnutím Úřadu práce České republiky - krajské pobočky ve Zlíně (dále jen "úřad práce") ze dne 23. února 2012 s účinností od 1. ledna 2012 vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání. Důvodem byla skutečnost, že včas úřadu práce neoznámila uzavření dohody ze dne 20. prosince 2011 o provedení práce od 1. ledna 2012 se svým zaměstnavatelem. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Ministerstvo práce a sociálních věcí svým rozhodnutím o odvolání ze dne 11. června 2012 zamítlo. Poté stěžovatelka podala proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí správní žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. července 2014 zamítl jako nedůvodnou. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností kasační stížnost zamítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v celém řízení bylo významně porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť správní orgány a soudy se dopustily libovůle a extrémním způsobem vyhodnotily skutkový stav právní věci tzv. druhé dohody o provedení práce. Dále správním a soudním orgánům vytýkala opomenutí o zákazu pravé zpětné retroaktivity, když podle jejího názoru nelze pozdějším rozhodnutím upravovat zpětně právní účinek konstitutivního rozhodnutí.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými Nejvyšším správním soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se oběma stěžovatelkou vznesenými kasačními námitkami, které jsou shodné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, řádně zabýval, své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
7. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Pokud jde o žádost stěžovatelky o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu