Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding child support reduction due to bankruptcy discharge. The court found no violation of fundamental rights.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týně, náměstí Republiky 108, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. listopadu 2014 č. j. 10 Co 357/2014-223, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. listopadu 2014 č. j. 10 Co 357/2014-223 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť obecné soudy nepřihlédly přiléhavým způsobem ke stěžovatelově životní úrovni a tím mimo práv zaručených Listinou porušily i postup stanovený § 913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. srpna 2014 č. j. 11 P 72/2003-193, kterým soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného na nezletilou dceru z 1 900 Kč na 700 Kč měsíčně.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil provedené hodnocení důkazů a závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily. Stěžovatel má za to, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k tomu, že stěžovatel podal insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, přičemž mu bylo povoleno oddlužení splátkovým kalendářem na 5 let. Tím došlo ke snížení jeho životní úrovně a stěžovatel není za současného stavu schopen hradit odměnu insolvenčního správce a splátky nepřednostním věřitelům. Podle názoru stěžovatele zde stojí proti sobě dvě práva (dva zájmy), a to právo nezletilé na výživné a právo stěžovatele prostřednictvím oddlužení splátkovým kalendářem zodpovědně vyřešit své závazky tak, aby se do budoucna jeho ekonomická situace zlepšila, což je de facto i v zájmu nezletilé. Z důvodu, že odvolací soud neprovedl test proporcionality proti sobě stojících práv, porušil tak podle tvrzení stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces a z něj vyplývající právo na spravedlivé soudní rozhodnutí ve věci. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 vydaný pod

sp. zn. I. ÚS 299/06

(N 158/42 SbNU 297).

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

6. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Odvolací soud i po doplnění dokazování v průběhu odvolacího řízení vyslovil souhlas se závěry učiněnými soudem prvního stupně i s právním hodnocením věci, které tento soud aplikoval. Odvolací soud posoudil všechny relevantní podklady pro své rozhodnutí a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku dovodil, že ke změně poměrů došlo na straně všech zúčastněných, avšak žádná tato změna nemá vliv na výši původně stanoveného výživného. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že odvolací soud neposoudil právo nezletilé dcery na výživné a právo stěžovatele na řešení svých závazků. Stěžovatel přitom zcela opomíjí ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož soud při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá, zda povinný mimo jiné nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

8. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

9. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu či v rozhodnutí, na které stěžovatel odkázal, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

10. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv, proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu