Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair trial for missing appeal petition requirements.

Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Brože, zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, AK se sídlem v Písku, Komenského 319/6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 4873/2014-92, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení a za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1, 2) Městského soudu v Praze a 3) České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 12. 6. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2015, Miroslav Brož (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o dovolání.

II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 15. 4. 2014 rozsudkem č. j. 27 C 134/2012-51 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované České republice - Ministerstvu financí, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., domáhal zaplacení 150 694 Kč s přísl., jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem České národní banky a Ministerstva financí České republiky, spočívajícím v údajném selhání státního dozoru nad sektorem družstevních záložen.

Dne 26. 8. 2014 rozsudkem č. j. 25 Co 278/2014-75 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 4. 2014 č. j. 27 C 134/2012-51 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Tento rozsudek, resp. jeho nákladový výrok II, je předmětem jiné ústavní stížnosti stěžovatele, vedené pod

sp. zn. I. ÚS 3209/14

.

Dne 5. 5. 2015 usnesením č. j. 30 Cdo 4873/2014-92 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 8. 2014 č. j. 25 Co 278/2014-75 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

Dovolací soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť neobsahovalo zákonem předepsané náležitosti, konkrétně údaje o tom, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce v dovolání pouze odkázal na § 237 o. s. ř. a citoval jeho část: "odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", ale nevymezil, s jakou konkrétní judikaturou dovolacího soudu měl být postup a závěry odvolacího soudu v rozporu. Dovolací soud poukázal na svoji relevantní judikaturu i judikaturu Ústavního soudu (zejména usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn. III. ÚS 1675/14

) a uzavřel, že dovolání trpělo vadou, pro niž nešlo v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že výrokem I napadeného rozhodnutí, jímž bylo dovolání odmítnuto, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Bez podrobnější ústavněprávní argumentace uvedl, že jeho tvrzeními se žádný z obecných soudů blíže nezabýval, a postup dovolacího soudu je dalším stadiem řízení, kdy je mu odepřeno spravedlivé projednání sporu; navíc je mu upíráno vlastnické právo tím, že mu nebyla přiznána náhrada škody, na kterou měl nárok

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny z hlediska práva na přístup k dovolacímu soudu.

Dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přehledně a srozumitelně - včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu - vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele trpělo vadou, která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě a pro niž nešlo v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud se s odůvodněním tohoto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k němu dodal; porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo, neboť stěžovatel se svého práva - v rozporu s požadavkem plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny - nedomáhal postupem stanoveným zákonem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu