Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to self-defense justification failure.

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t.č. ve věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem se sídlem v Plzni, Poštovní 1, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 5 T 42/2014 ze dne 27. 6. 2014, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 50To 344/2014-283 ze dne 15. 10. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 282/2015-20 ze dne 18. 3. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 11. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 5 T 42/2014 ze dne 27. 6. 2014 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví a přečinu nebezpečného vyhrožování, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 5.104 Kč. Proti všem výrokům rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, jež následně Krajský soud v Plzni svým usnesením č. j. 50To 344/2014-283 ze dne 15. 10. 2014 zamítl. Stěžovatel podal proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 5T 42/2014 ze dne 27. 6. 2014 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 50To 344/2014-283 ze dne 15. 10. 2014 dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci, popsaným soudy, a provedenými důkazy. Stěžovatel vytýká rozsudku soudu prvního stupně jednostranné hodnocení provedených důkazů v jeho neprospěch, ačkoli podle zásady in dubio pro reo by tomu mělo být právě naopak. V důsledku tohoto pochybení pak soud prvního stupně dospěl k odsouzení stěžovatele místo toho, aby správně uzavřel, že zde jsou okolnosti vylučující protiprávnost, kteréžto okolnosti spočívaly v nutné obraně obžalovaného před útokem poškozeného. Pokud jde o obecnou věrohodnost poškozeného a stěžovatele, tak tyto jsou stejné. Oba dva vykonávají tresty odnětí svobody uložené jim za pokusy trestných činů vražd. Poškozený byl v minulosti odsouzen 29 krát, stěžovatel osmkrát. Stěžovatel byl útokem poškozeného překvapen. Po šoku z napadení se u člověka naplno rozběhnou obranné mechanismy. Ve stísněné cele není kam utéci. Stěžovatel se instinktivně bránil, nepřemýšlel o tom, jak se bránit. Navíc byl rozespalý. Stěžovatel, ačkoliv sám odsouzen za pokus vraždy, důvodně vnímal atak ze strany poškozeného, jakožto rovněž odsouzeného za pokus vraždy, za smrtonosný. Stěžovatel nevyhodnotil jako účelné odčerpávat síly nutné k odvrácení útoku křikem.

4. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 97 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nálezy

sp. zn. III. ÚS 224/98

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17),

sp. zn. III. ÚS 150/99

ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či

sp. zn. III. ÚS 269/99

ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

5. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo a jimi zjištěný skutkový stav. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. K argumentům stěžovatele, vyjádřeným v ústavní stížnosti, se již vyjádřily obecné soudy a ve svých odůvodněních se jimi dostatečně vypořádaly. V ústavní stížnosti tak Ústavní soud neshledal žádné argumenty, které by věc posunuly do ústavněprávní roviny.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu