Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of legal remedies under Civil Procedure Code.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Marcel Zmek, zastoupený Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2014 č. j. 53 Co 239/2014-373 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 10 C 304/2009-345, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2014 č. j. 53 Co 239/2014-373 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. března 2011 č. j. 41 C 214/2010-59 (správně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 10 C 304/2009-345) s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a na náhradě nákladů řízení 215 510,50 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 30 492 Kč.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dovolání není podle jeho názoru přípustné, neboť zde není dán žádný dovolací důvod podle o. s. ř. (zejména dle § 237 o. s. ř.), neboť stěžovatel namítá nesprávnost a neústavnost napadených rozhodnutí z toho důvodu, že soudy svá rozhodnutí založily na skutkovém zjištění, které je mylné (je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť z těchto důvodů vyplývá opak) - takový případ není možno podle jeho závěru považovat za dovolací důvod ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu.

4. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3), a to i těch, které orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu jeho uvážení (§72 odst. 4).

5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práv, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť by bylo proti logice, aby se další přezkum pouze automaticky přesunul do roviny ústavní.

6. Ústavní soud připomíná, že právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Z obsahu ústavní stížnosti a z předloženého napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, jenž byl vydán po 1. lednu 2013, tj. za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tak i ustanovení § 237 a násl. o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ústavní soud přitom vychází z názoru, že dovolání podle § 236 a násl. o. s. ř., je-li přípustné ve smyslu § 237, § 238 a contrario a § 238a o. s. ř., představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je s ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nutno vyžadovat.

7. Podle ustanovení § 239 o. s. ř. otázku přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až § 238a o. s. ř. je oprávněn zkoumat jen dovolací soud a stěžovatel byl takto řádně dovolacím soudem poučen. Ani Ústavní soud přitom nemůže rozhodování dovolacího soudu předjímat. Z výpisu událostí v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 304/2009, dostupném na internetových stránkách, se pak podává, že věc byla skončena dne 16. ledna 2015.

8. V posuzované věci je tak evidentní, že před podáním ústavní stížnosti stěžovatel nevyčerpal všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně tvrzeného práva na spravedlivý soudní proces. Podaná ústavní stížnost je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody podrobně rozvedenými v této ústavní stížnosti, návrhem nepřípustným.

9. Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ani jinak nevyplynulo, že by měly (mohly) být naplněny předpoklady pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti stanovené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2015

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj