Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of right to judge of law due to expanded jurisdiction.

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jany Nagyové, právně zastoupené JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Sokolovská 24, směřující proti Záznamu o rozšíření zahájení úkonů trestního řízení ze dne 9. ledna 2013, č.j. UOOZ-191/TČ-2012, usneseními Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Ostravě o zahájení trestního stíhání ze dne 13. června 2013, sp. zn. 4 VZV 5/2013, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. června 2013, č.j. 0 Nt 3203/2013-77, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2013, č.j. 1 To 410/2013-627, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 2 odstavci 2, v čl. 4 odstavci 4, v čl. 8 odstavci 2, a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odstavcem 2 Ústavy České republiky, a s čl. 6 bodem 1 ve spojení s čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným záznamem bylo rozšířeno zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odstavců 1, 2 a 3 písmeno b) trestního zákoníku a trestného činu podplácení podle § 332 odstavců 1 a 2 písmene b) trestního zákoníku, kteréhožto jednání se měla dopustit i stěžovatelka. Usneseními ze dne 13. června 2013, stejné spisové značky, bylo zahájeno trestní stíhání i proti stěžovatelce, pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomocí úřední osoby dle § 329 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku účastenstvím ve formě návodu podle § 24 odstavce 1 písmeno b) trestního zákoníku a trestní stíhání pro spáchání trestného činu podplácení podle § 332 odstavce 1 a 2 písmeno b) trestního zákoníku. Citovaným usnesením Okresního soudu v Ostravě byla stěžovatelka vzata do vazby podle ustanovení § 67 písmene b) trestního řádu. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě i ke stížnosti stěžovatelky usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatelku z vazby propustil, neboť pominul vazební důvod dle § 67 písmeno b) trestního řádu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její jméno se poprvé v záznamech objevilo v záznamu o rozšíření úkonů ze dne 9. ledna 2013. Tomuto záznamu předcházely jiné dva záznamy, ze dne 6. ledna 2012 a z 5. října 2012. Prvnímu z uvedených záznamů přitom bezprostředně následovalo usnesení státního zástupce Vrchního státního zástupce v Praze usnesením ze dne 6. ledna 2012, č.j. 8 VZN 1501/2012-5, z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť jedním z podezřelých byl jeho náměstek. Dne 10. ledna 2012 pak Vrchní státní zástupce v Praze podal Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k delegaci. Na to dne 11. ledna 2012 vydalo Nejvyšší státní zastupitelství usnesení, jímž, s ohledem na šetřené osoby, byla podle § 25 trestního řádu per analogiam, ve spojení s § 12a odstavce 2 zákona o státním zastupitelství, věc vedená pod sp. zn. 8 VZN 1501/2012, odňata Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a výkon dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a k vykonávání úkonů v trestním řízení byl přikázán Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.

V době zahájení úkonů vůči stěžovatelce tak věc dozorovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Okresní a Krajský soud v Ostravě. V tom stěžovatelka shledává porušení svých zákonem chráněných práv, prolomení ústavních limitů trestního řízení a z toho plynoucí nezákonnosti vydaných rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že příslušnost jiných územních orgánů byla založena ve věci, která se jí nikterak netýká a ani osoby, které jsou uvedeny v usnesení o přikázání výkonu dozoru Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, nebyly dosud obviněny z jakékoliv trestné činnosti. Postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci je v jejím případě čistě účelový a naprosto nepřezkoumatelný.

K věci odkázala na judikáty Ústavního soudu,

sp. zn. III. ÚS 90/95

,

sp. zn. III. ÚS 232/95

, a

sp. zn. III. ÚS 293/98

, a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Ostravě, za který odpověděl příslušný soudce. Ten uvedl, že své důvody vyjádřil v napadeném usnesení. K námitce zákonného soudce odkázal na své vyjádření k věci vedené pod

sp. zn. III. ÚS 2717/13

. V citovaném vyjádření pak byl k otázce zákonného soudce proveden odkaz na ustanovení § 15 odstavec 1 písmeno d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, s popisem geneze případu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím předsedy senátu, který uvedl, že soudce, jemuž byla věc přidělena, zemřel, a proto odkázal na napadené rozhodnutí i na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 2717/13

.

Rovněž vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Olomouci odkazuje na dřívější vyjádření k věci vedené u Ústavního soudu pod

sp. zn. III. ÚS 2717/13

. Jak je přitom z obsahu citovaného vyjádření patrné, jedná se o podrobnější zopakování argumentace, kterou Vrchní státní zastupitelství v Olomouci užilo již v napadených rozhodnutích ze dne 13. června 2013. Je tedy patrné, že užitou argumentaci považuje za stále platnou a použitelnou. Nadto vyjádření Vrchního státního zástupce obsahovalo výčet věcí, které jsou u Ústavního soudu vedeny a v nichž byla napadena stejná, nebo obsahově shodná, rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Jedná se mimo již zmíněné o věci vedené pod

sp. zn. I. ÚS 1082/14

;

sp. zn. II. ÚS 2475/14

;

sp. zn. IV. ÚS 3028/13

; a

sp. zn. I. ÚS 1638/14

. Dále Vrchní státní zástupce odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2014, sp. zn. 1 To 40,41 a 42/2014, která se týkala místní příslušnosti v příbuzné věci.

Zaslaná vyjádření představovala pouze zopakování informací zjevných z napadených rozhodnutí, a proto je Ústavní soud k případné replice nezasílal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka založila svoji ústavní stížnost na nesouhlasu s příslušností státního zastupitelství, respektive soudů, které v její věci o vazbě rozhodovaly. Právo na zákonného soudce, a ve spojení s tím i na příslušného státního zástupce dozorujícího vyšetřování, je podstatným výdobytkem právního státu. Za tím účelem je třeba stanovit důkladně podmínky, za nichž k takovému určení dochází, přičemž je třeba zvažovat veškeré možné varianty, které by negovaly smysl a účel tohoto institutu. Aplikací zákonných pravidel došlo k přikázání věci Nejvyšším státním zastupitelstvím Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci. Z faktu, že v průběhu času došlo k rozšíření úkonů trestního řízení, a stíhanou se stala i stěžovatelka, není možno bez dalšího dovodit, že původní určení státního zástupce bylo mylné, nebo že se již nemůže vztahovat na stěžovatelku. V napadeném rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovatelky vrchní státní zástupce důkladně osvětlil svoji místní příslušnost. Samotný nesouhlas stěžovatelky nezakládá nezákonnost takového postupu.

Senát Ústavního soudu proto uzavírá, že delegaci v projednávaném případě považuje za dostatečně odůvodněnou v usneseních Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Ostravě o zahájení trestního stíhání stěžovatelky. S ohledem na provázanost projednávané věci s řízeními o dalších ústavních stížnostech, lze pro stručnost odkázat na usnesení ze dne 21. května 2015,

sp. zn. III. ÚS 2717/13

, či ze dne 15. června 2015,

sp. zn. I. ÚS 1082/14

, v nichž se Ústavní soud s touto otázkou již vypořádal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu