Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair trial and criminalization of attempted assault.

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Andrle, advokátem se sídlem Kratochvílova 624/43, 750 02 Přerov, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 90/2014 ze dne 28. 7. 2014, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 217/2014 ze dne 25. 9. 2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015 č. j. 3 Tdo 216/2015-19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 15. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 39 Listiny, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 90/2014 ze dne 28. 7. 2014 byl stěžovatel uznán vinným přečiny nebezpečného vyhrožování a ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Odvolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím krajského soudu zamítnuto a jeho dovolání napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

K tvrzení stěžovatele, že skutková zjištění byla učiněna nesprávně a že se předmětného skutku nedopustil, uvedl Nejvyšší soud, že stěžovatel uznal, že měl s poškozeným incident v dané době a místě, avšak ten podle stěžovatele nedosáhl takové intenzity (a následků), aby jeho jednání bylo posouzeno jako označený přečin nebezpečného vyhrožování či pokus přečinu ublížení na zdraví. Obecné soudy však v odůvodněních napadených rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly.

Poukázaly na výpovědi poškozeného, na znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který se podrobně zabýval mechanismem vzniku možných následků na zdraví poškozeného. Vycházely konečně i ze záznamu kamery instalované na místě incidentu, který rovněž zřetelně podporuje popis skutkového děje, jak k němu posléze soudy dospěly. I Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro závěr, že by soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů.

Učiněná skutková zjištění mají podle Nejvyššího soudu v provedených důkazech věcné i logické zakotvení (včetně příslušného zavinění) a k závěru, že jsou s nimi v extrémním nesouladu naopak dospět nelze. Podle Nejvyššího soudu je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého druhu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním, které jsou přiléhavé a nepředstavují excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že předmětný skutek nedosáhl intenzity trestného činu a že s ohledem na subsidiaritu trestní represe předmětný skutek nedosáhl potřebné míry společenské škodlivosti jednání pro společnost.

Dospěl pak k závěru, že stěžovatel naplnil svým jednáním všechny formální znaky označených přečinů (pokusu k jednomu z nich), přičemž co se týče naplnění jejich materiální stránky, nelze přehlédnout, že šlo o útok na zdraví jiného za pomoci železné tyče (doprovázený výrazným vyhrožováním) a k možnému těžkému zranění poškozeného nedošlo jenom v důsledku jeho obrany.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že o své vůli zastavil fyzický útok proti poškozenému, a proto na něj nelze pohlížet jako na trestně odpovědného za pokus trestného činu, byl tak odsouzen za čin, který neměl být shledán trestným, a proto došlo k porušení jeho práva dle čl. 39 Listiny, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Dále bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, neboť se obecné soudy dopustily vůči němu svévole, neboť nesprávně vyhodnotily provedené důkazy.

4. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy soudů [čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nálezy

sp. zn. III. ÚS 224/98

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17),

sp. zn. III. ÚS 150/99

ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či

sp. zn. III. ÚS 269/99

ze dne 2. 3. 2000 N 33/17 SbNU 235)].

5. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo a jimi zjištěný skutkový stav. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. K argumentům stěžovatele, vyjádřeným v ústavní stížnosti, se již vyjádřily obecné soudy a ve svých odůvodněních se jimi dostatečně vypořádaly. V ústavní stížnosti tak Ústavní soud neshledal žádné argumenty, které by věc posunuly do ústavněprávní roviny.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu