Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of right to legal judge and insufficient reasoning in fraud conviction.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. B. A., zastoupené JUDr. Martinem Kalistou, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 3 Tdo 342/2015-19, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014 sp. zn. 7 To 430/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 3 T 153/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, jímž byla uznána vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 32 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 82, čl. 90 a čl. 96 Ústavy.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v jejím případě došlo k odnětí zákonnému soudci, když Městský soud v Praze jako soud odvolací v průběhu řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, bezdůvodně podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Stěžovatelka má dále za to, že trestní soudy nedostatečně odůvodnily svůj právní závěr o její trestní odpovědnosti a že nebyl prokázán její úmysl ke spáchání přečinu zpronevěry. Poukazuje i na to, že trestní soudy nevzaly v potaz skutečnost, že užití peněz z její strany bylo činěno výhradně ve prospěch nezletilých dětí.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů, do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí ve věci

sp. zn. III. ÚS 224/98

).

V posuzovaném případě nejsou splněny důvody pro kasační zásah ze strany Ústavního soudu, neboť nelze hovořit o tom, že by skutkové a právní závěry trestních soudů byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. rozhodnutí ve věci

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

či

III. ÚS 376/03

). Ústavní soud nemůže souhlasit se stěžovatelkou ani v tom, že by trestní soudy nedostatečně odůvodnily své závěry, na kterých založily napadená rozhodnutí, a to včetně úsudku o existenci úmyslného zavinění na straně stěžovatelky.

Odkázat lze přitom na s. 3-4 napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kde je přesvědčivým a podrobným způsobem vysvětleno, na základě jakých úvah byly učiněny dílčí závěry, které ve svém souhrnu vedly k prokázání viny stěžovatelky ze spáchání přečinu zpronevěry. Z rozhodnutí jasně vyplývá i to, že stěžovatelka použitím svěřených peněžních prostředků směřovala k rozšíření svého majetku a že tedy nešlo o použití výhradně ve prospěch jejích nezletilých dětí. Úmysl stěžovatelky k přisvojení si svěřených peněžních prostředků byl pak spolehlivě prokazován tím, že stěžovatelka tyto prostředky použila v rozporu s účelem svěření a bez souhlasu jejího bývalého manžela, který prostředky poskytl, na což ostatně poukázal ve svém napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud.

Pokud jde o námitku stěžovatelky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu. Podle ní je rozhodnutí podle § 262 trestního řádu na místě vnímat z hlediska čl. 38 odst. 1 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Postup, kterým je věc odnímána a přidělována jinému senátu, je nutno chápat jako postup rozhodně výjimečný. Pro tento nikoliv běžný postup, který zákon umožňuje, musí existovat závažné důvody, zejména pak jde o vyloučení pochybností o nestrannosti soudu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň musí být jeho aplikace řádně odůvodněna, neboť tento nedostatek by mohl být kvalifikován jako nepřípustná svévole (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 90/95

). Takové vady však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

V daném případě Městský soud v Praze jako soud odvolací nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, protože u samosoudkyně, která původně ve věci rozhodovala, lze mít pochybnosti o její nepodjatosti, a to s ohledem na argumentaci uvedenou v jejím rozhodnutí. Ústavní soud považuje tento důvod za relevantní a nesdílí názor stěžovatelky, že v jejím případě došlo k porušení práva na zákonného soudce (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 517/2000

a

II. ÚS 290/99

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu