Constitutional Court dismisses appeal claiming judicial officer violated fair trial and property rights during seizure inventory.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu stěžovatele Luboše Marečka, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2014, č. j. 19 Co 338/2014-172, a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 8. 2014, č. j. 15 C 34/2014-84, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.

Stěžovatel se žalobou podanou Okresního soudu v Trutnově proti žalovanému JUDr. Janu Bohutínskému, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu v Trutnově, domáhal náhrady škody ve výši 45 236,- K. Škoda mu měla vzniknout tím, že žalovaný provedl v nemovitostech patřících stěžovateli soupis movitých věcí a následně provedl dražbu, aniž by stěžovatele o soupisu či dražbě vyrozuměl.

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále také "soud prvního stupně") ze dne 4. 8. 2014, č. j. 15 C 34/2014-84, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění zejména uvedl, že odpovědnost soudního exekutora za škodu je dána tehdy, pokud postupoval v rozporu s předpisy upravujícími jeho činnost. Podle ustálené judikatury povinnost zkoumat existenci vlastnického práva k movité věci přísluší pouze soudu, soudní exekutor tedy tuto povinnost při pořizování soupisu nemá. Soud prvního stupně sice uznal pochybení soudního exekutora, že do protokolu o soupisu nebylo zaznamenáno sdělení svědka, že všechny věci patří stěžovateli, nicméně dospěl k závěru, že ani zapsání tohoto sdělení do protokolu by nemohlo změnit následek, neboť protokol by se nedostal do sféry stěžovatele. Stejně tak v době faktického provedení soupisu movitých věcí (dne 24. 7. 2012) neplatil § 68 odst. 5 a 6 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, z nějž v současné úpravě vyplývá povinnost soudního exekutora vyrozumívat třetí osobu, o níž je tvrzeno, že jí svědčí vlastnické právo.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že nesouhlasí se závěrem o neporušení povinnosti ze strany soudního exekutora, neboť prokazatelně věděl, že věci zařazované do soupisu povinnému nepatří. Dále uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neboť se nezabývá jeho jednotlivými námitkami.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále také "odvolací soud") ze dne 9. 12. 2014, č. j. 19 Co 338/2014-172, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno porušení právních povinností soudního exekutora v souvislosti s jeho činností podle exekučního řádu. Současně se vyjádřil k hodnocení některých důkazů. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně.

II. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozsudky zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.

Obsah ústavní stížnosti se soustředí na nesouhlas se závěry obecných soudů. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy zcela vynechaly jeho argumentaci, že i před novelou exekučního řádu bylo povinností soudního exekutora vyškrtnout věc ze soupisu tehdy, vyjde-li najevo, že věc povinnému nepatří či patřit nemůže. Podle judikatury má současný

§ 68 odst. 5 a 6 exekučního řádu toto dřívější pravidlo zpřesňovat. Další bod argumentace se soustředil na závěry soudů, že povinností soudního exekutora nebylo vyrozumět a poučit třetí osobu o soupisu movitých věcí. K námitkám, že stěžovatel se měl sám bránit, dodal, že takto by mohl učinit pouze tehdy, pokud by se o soupisu dozvěděl. Závěrem stížnosti stěžovatel odkázal na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení napadených rozsudků.

III. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn. II. ÚS 81/95

(U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

Podstata ústavní stížnosti se týkala jediné otázky, a to, zda soudní exekutor porušil právní povinnosti vztahující se k výkonu exekuční činnosti, konkrétně při pořizování soupisu movitých věcí.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že současný právní stav má na území České republiky dlouholetou tradici, kdy již od roku 1896 preferuje presumpci vlastnického práva povinného před povinností soudu či soudního exekutora toto vlastnické právo prokázat. Jedná se o výraz respektování zájmu oprávněného na co nejrychlejším uspokojení své pohledávky. Uvedené pravidlo však plně respektuje práva třetích osob, kterým, v případě zjištění nedůvodného zásahu, dovoluje uplatňovat vlastní obranu podáním vylučovací žaloby podle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, nebo návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu podle § 68 exekučního řádu. Pokud tedy soudní exekutor pojal do soupisu i ty věci, o nichž bylo svědkem tvrzeno, že nepatří povinnému, resp. že patří stěžovateli, nedopustil se žádného pochybení, neboť před samotným pořízením soupisu je realizace dokazování neproveditelná. Význam může mít pouze druhá část argumentace nastolené stěžovatelem, a to zda měl soudní exekutor za povinnost oznámit stěžovateli, že provedl soupis movitých věcí. K tomu Ústavní soud uvádí, že soupis movitých věcí byl pořizován dne 24. 7. 2012, tedy před účinností novely exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. K tomuto dni neplatil § 68 odst. 5 a 6 exekučního řádu, podle nějž je soudní exekutor povinen třetí osobu písemně uvědomit o provedení soupisu a poučit ji o právu podat návrh. Ani v tomto bodě tedy nelze shledávat důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

IV. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda senátu