Constitutional Court dismisses constitutional complaint for late filing and procedural inadmissibility regarding small claims.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Obilní trh 212/6, 602 00 Brno, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015 č. j. 17 Co 8/2015-162 a výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 v části o zamítnutí žaloby co do částky 5 760 Kč ze dne 17. 9. 2014 č. j. 22 EC 43/2012-137, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a části ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve slovech "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána", takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 10. 5. 2015 a doplněnou podáním dne 1. 6. 2015 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 EC 43/2012, Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zamítl jako nedůvodnou žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 165 760 Kč. Tato částka sestávala z náhrady škody ve výši 5 760 Kč, kterou představovaly náklady stěžovatelky spojené s jejím právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve věci

sp. zn. IV. ÚS 415/11

, a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010 č. j. 23 Co 349/2010-111 a peněžního zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 210/2008.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 5 760 Kč odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 160 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolání stěžovatelky do rozhodnutí o pohledávce na náhradu škody ve výši 5 760 Kč Městský soud v Praze odmítl podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř., neboť podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč a k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Odvolání stěžovatelky do rozhodnutí soudu prvního stupně o zbylých dvou tvrzených nárocích ve výši 60 000 Kč a ve výši 100 000 Kč Městský soud v Praze přezkoumal a neshledal je opodstatněným.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že považuje odmítnutí odvolání z důvodu bagatelnosti žalované částky za odepření přístupu k soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 498/12

ze dne 11. 4. 2012 (N 77/65 SbNU 73) vyslovila přesvědčení, že by se Ústavní soud měl zabývat hranicí 10 000 Kč stanovenou zákonem pro přípustnost odvolání a ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. zrušit. Pro případ, že by Ústavní soud její návrh nepřijal, navrhla, aby se zabýval otázkou ústavně právní interpretace ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Podle stěžovatelky citované ustanovení zakotvuje dvě alternativní podmínky pro vznik nároku na náhradu nákladů řízení. Její nárok byl opřen o podmínku druhou, vyjádřenou slovy "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána".

Obvodní soud pro Prahu 2 však vyložil ustanovení § 31 odst. 2 cit. zákona tak, že dopadá pouze na situace, kde procesní úprava konkrétního řízení či postupu vyvolaného poškozeným za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí (resp. nápravy nesprávného úředního postupu) s rozhodováním o náhradě účastníky placených nákladů řízení vůbec nepočítá. Stěžovatelka má za to, že jde o dezinterpretaci předmětného ustanovení, neboť pokud by skutečně nebylo možné přiznat právo na náhradu škody spočívající v nákladech řízení vynaložených tam, kde o nákladech řízení bylo rozhodnuto příslušným orgánem podle příslušných procesních předpisů, pak by tuto škodu nebylo možné považovat za nárok uplatnitelný podle § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a alternativa druhá by představovala mylný návod k uplatnění práva, jež v intencích soudního výkladu nemůže být přiznáno. Stěžovatelce je však známo, že Ministerstvo spravedlnosti vyplácí poškozeným náhradu nákladů vynaložených na odměnu advokáta i podle druhé alternativy uvedené v § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tj. v případech, kdy poškozenému příslušný orgán podle procesních předpisů nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka dospěla k závěru, že obecné soudy interpretovaly zákonnou normu způsobem vedoucím k porušení rovnosti poškozených před zákonem, kdy právo na náhradu škody stěžovatelce odepřely, přestože totéž právo bylo jiným poškozeným přiznáno. V zájmu zamezení takového stavu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v části "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána", takže po derogaci by poškozený mohl uplatnit náhradu nákladů řízení jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení § 75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.

Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelkou výslovně zaměřenou proti usnesení Městského soudu v Praze je relevantní ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., podle kterého může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Důvodem zmatečnosti je soudem konstatovaný nedostatek objektivní přípustnosti odvolání; usnesení, jímž je podle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolání odmítnuto, je možné napadnout žalobou pro zmatečnost, která je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek. Pokud stěžovatelka postupovala při své obraně proti rozhodnutí nalézacího soudu způsobem shora popsaným a zaměřila-li ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo její odvolání odmítnuto, má k dispozici procesní prostředek (žalobu pro zmatečnost), jehož vyčerpání je z hlediska ustanovení § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezbytné.

Pokud by Ústavní soud vzal v úvahu, že v projednávané věci nebylo odvolání přípustným opravným prostředkem, měla v takovém případě stěžovatelka podat ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 v části o zamítnutí žaloby co do částky 5 760 Kč v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o příslušném zásahu (tj. rozhodnutí) dozvěděla (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 vyplynulo, že rozsudek soudu prvního stupně byl stěžovatelce doručen dne 22. 10. 2014. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka nemohla podat ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozhodnutí včas, a proto ji Ústavní soud musel rovněž odmítnout, a to podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

K návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. a části ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve slovech "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána", Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, ať již pro nepřípustnost, či pro opožděné podání, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení.

K přezkumu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že se k ústavnosti tohoto ustanovení již ve svých rozhodnutích vyjadřoval, přičemž neshledal důvod pro jeho zrušení, neboť ve vztahu k těmto (bagatelním) věcem není jednoinstanční soudní přezkum v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2784/13

ze dne 15. 4. 2014, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2686/13

ze dne 6. 5. 2014, nález

sp. zn. IV. ÚS 548/14

ze dne 12. 6. 2014 či nález

sp. zn. II. ÚS 2186/14

ze dne 13. 1. 2015, bod 52 - 53, a další rozhodnutí dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, návrh na zrušení části ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve slovech "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána", Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu