Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to the bagatelness of the civil dispute amount.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Švába, zastoupeného Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem Perlová 7, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. února 2015 č. j. 3 C 260/2013-82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel se jako žalobce domáhal po žalovaném, pro něhož vykonával na základě pracovní smlouvy práci řidiče nákladního cisternového automobilu (rozvážejícím pohonné hmoty do čerpacích stanic), peněžitého plnění ve výši 7 440 Kč. Tato částka měla představovat hodnotu kanystrů s pohonnými hmotami, které měl žalovaný stěžovateli odebrat z jeho osobního vozidla.

3. Po provedení obsáhlého dokazování (mj. i obsahem trestního spisu ve věci trestního stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu krádeže; trestní stíhání bylo z důvodu důkazní nouze odloženo) dospěl okresní soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně (v rozsahu hodnoty nevrácených prázdných kanystrů). Stěžovatel neprokázal vznik škody, pokud jde o vlastnictví pohonných hmot, a proto soud ve zbytku žalobu zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel má za to, že v jeho věci došlo k natolik zásadnímu porušení pravidel spravedlivého procesu, že i přes bagatelnost sporu vyvstaly důvody pro ústavněprávní ochranu jeho práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popsal průběh řízení před obecným soudem. Poukazuje především na to, že soud neprovedl jím navrhované důkazy (důkaz jeho výslechem, výslechem otce stěžovatele a manželky stěžovatele, korespondencí mezi účastníky, znaleckým posudkem, vyjádřením výrobce cisteren a technickou specifikací cisterny), které dle jeho názoru nepochybně vyvracely skutečnosti uvedené svědky žalované strany při výpovědích u soudu. Stěžovatel přitom většinu svých důkazních návrhů učinil v žalobním návrhu.

5. Odůvodnění soudu, které spočívá v tvrzení, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno co do prokázání vlastnictví (vzniku škody na jeho majetku) za situace, kdy obecný soud bez odůvodnění odmítne provést jím navržené důkazy (avšak důkazy navržené žalovaným provede bez výjimky), nemůže být dle názoru stěžovatele ústavně konformní. Má za to, že hodnocení důkazů v odůvodnění napadeného rozhodnutí není dostatečné; z tohoto důvodu jej považuje za svévolné.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možné podat dovolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), ústavní stížnost byla shledána přípustnou.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

8. Předmětem sporu je částka ve výši 7 220 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 248/01

,

IV. ÚS 8/01

,

III. ÚS 405/04

,

III. ÚS 602/05

,

III. ÚS 748/07

,

I. ÚS 988/12

aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.

10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 3672/12

,

II. ÚS 4668/12

,

III. ÚS 4497/12

a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje odůvodnění (§ 157 občanského soudního řádu, důkazy navrhované stěžovatelem nepřipustil s ohledem na zjištěný skutkový stav pro nehospodárnost, resp. nadbytečnost), které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu