Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to failure to exhaust ordinary appeal remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pavlíčka, zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. dubna 2015 č. j. 12 Co 566/2014-424 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. srpna 2014 č. j. 9 C 262/2010-344, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel podal ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž navrhuje zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

3. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jejích práv poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

4. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvedl, že ji podal souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tedy včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (k tomu, že dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 je třeba považovat za takový mimořádný opravný prostředek, se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení

sp. zn. III. ÚS 772/13

ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

5. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2162/11

ze dne 29. 7. 2011 či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 234/11

ze dne 10. 2. 2011. dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné a odůvodnění procesní opatrností - zejména s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - neobstojí.

6. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatel nebude úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovateli tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

7. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež ji Ústavní soud odmítl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu