Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to insufficient evidence evaluation in extortion case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem se sídlem v Meziboří, Okružní č. p. 147, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2014 č. j. 7 To 288/2013-168, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestech rozsudek ze dne 28. 3. 2013 č. j. 6 T 85/2012-143 (jímž Okresní soud v Mostě stěžovatele uznal vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu povolání všeobecné zdravotní sestry ve státních i soukromých zařízeních pro seniory vyžadující celodenní péči v trvání dvou roků) a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2015 č. j. 6 Tdo 297/2015-19 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s jednotlivými důkazy, skutkový stav věci v projednávané věci zjistily neúplně, nevyhodnotily správně stěžejní důkazy, nepřistoupily k jeho vyšetření na detektoru lži, přehlédly, že výpověď údajně poškozené (která vůči němu chová "značnou nevraživost a zášť") nepodporují žádné další důkazy a naopak je vyvrácena výpovědí jediného přímého svědka paní Linhartové, která jeho obvinění zpochybňuje. Vzhledem k zásadním rozporům mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek z výše uvedených důvodů zrušil.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn. II. ÚS 45/94

); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazy na ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly.

Soud prvního stupně se nedopustil protiústavního excesu ani při aplikaci § 209 odst. 1 tr. řádu v souvislosti s výslechem poškozené v nemocničním pokoji, bez účasti stěžovatele. Uvedené ustanovení takový postup umožňuje a - s ohledem na okolnosti předmětného skutku, věk a zdravotní stav poškozené - jej nelze efektivně vytýkat.

Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří zaznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. řádu postačující.

V této souvislosti se patří konstatovat, že vedle poškozené vypověděly další svědkyně (Stříbrná, Čipirová), že na jednání stěžovatele byly upozorněny, a poškozená jim toto jednání popsala. Rovněž těmto svědkyním poškozená popsala jednání stěžovatele v zásadě shodně a ze znaleckého posudku a výpovědí znalce Mgr. P. Weisse vyplývá, že i s ohledem na věk poškozené má tato zachovány velmi dobře kognitivní funkce, včetně paměti a prostorové a časové orientace, nebyly u ní shledány zvýšené agresivní sklony v obecném smyslu, ani specifická motivace k záměrnému poškození stěžovatele.

Obecné soudy se na argumentované bázi zabývaly výpovědí stěžovatelovy tehdejší kolegyně svědkyně Linhartové, přičemž neopomenuly, že neuváděla, že by po celou dobu byl vždy přítomen, přičemž si není jistá tím, zda se vzdálil či nikoli.

Dlužno zaznamenat, že stěžovatel opomíjí především okolnost, že vycházet z výpovědi poškozené bylo (též se zřetelem k charakteru a povaze trestné činnosti odehrávající se v průběhu její hospitalizace) myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedených důkazů, při současném posouzení osobnosti poškozené soudním znalcem a provedení dalších svědeckých výpovědí.

Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Ačkoli stěžovatel petitem své ústavní stížnosti nenapadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v jeho věci bylo též vydáno, nevyvozoval odtud - za této situace - Ústavní soud mu nepříznivé důsledky vzhledem k tomu, že dovolací soud nerozhodl věcně. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu