Constitutional Court dismisses victim's constitutional complaint regarding criminal procedure decisions and legal qualification.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Maťákové, právně zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi sp. zn. ZK 212/2014 ze dne 9. 4. 2014 a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 2 KZT 406/2014 ze dne 29. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu přiloženého listinného materiálu se podává, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi sp. zn. ZK 212/2014 ze dne 9. 4. 2014 bylo dle § 179g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání podezřelého Jindřicha Košvance pro skutek, v němž byl spatřován přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 179g odst. 3 trestního řádu byla podezřelému stanovena zkušební doba v délce trvání patnácti měsíců. Vytýkaného skutku se měl dopustit, stručně řečeno, tím, že dne 15. 1. 2014 v Mladé Boleslavi jako řidič osobního vozidla přehlédl z pravé strany po vyznačeném přechodu pro chodce přecházející poškozenou (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) a zavinil tak střet s ní, čímž jí způsobil zhmoždění pravého bérce, natažení vnitřního postranního vazu levého kolene s možným poraněním vnitřního menisku levého kolene s obvyklou dobou léčení do 6 týdnů, v daném případě s delší dobou pracovní neschopnosti.

Proti rozhodnutí okresního státního zastupitelství podala poškozená stížnost, o níž rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze usnesením sp. zn. 2 KZT 406/2014 ze dne 29. 4. 2014 tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právní kvalifikací jednání podezřelého, jak byla učiněna ve věci rozhodujícími státními zastupitelstvími. Uvedla, že zranění, které utrpěla, je vážnější, než se původně předpokládalo, neboť lékařská vyšetření ukázala, že došlo k přetržení křížového vazu v pravém koleni, přičemž doba léčení takového poranění přesahuje dobu 6 týdnů. V důsledku utrpěného poranění je stěžovatelka v pracovní neschopnosti od 15. 1. 2014 doposud, tj. k datu podání stížnosti 1. 7. 2014. Za dané situace se stěžovatelce jevilo, že jednání podezřelého vykazuje znaky trestného činu dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, tj. že se dopustil těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Právní kvalifikace jednání podezřelého, k níž dospěly orgány činné v trestním řízení, naopak neodpovídá dostupným důkazům. Okresnímu státnímu zastupitelství v tomto směru stěžovatelka vytkla, že nevyčkalo provedení artroskopie jakožto stěžejního důkazu o povaze utrpěného poranění, ale vycházelo toliko z vyjádření znalce v oboru zdravotnictví - odvětví ortopedie a traumatologie, které nebylo možno s ohledem na výsledky dalších lékařských vyšetření považovat za konečné ani úplné. Závěrem stěžovatelka vyjádřila názor, že nesprávná právní kvalifikace spáchaného trestního jednání může vést k omezení či dokonce popření práva oběti trestného činu dle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů).

Po zvážení argumentace stěžovatelky a obsahu naříkaných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci zjištěno ovšem nebylo.

Ústavní stížnost stěžovatelky směřovala proti usnesením orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podezřelého dle § 179g trestního řádu. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 17/10

ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Právo trestat pachatele přísluší státu, nikoliv jednotlivci. Procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby; je proto na uvážení těchto orgánů, zda zahájí jakékoliv trestní řízení, případně zda v něm budou pokračovat.

V této souvislosti je třeba zohlednit, že podmínky pro vydání rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, upravené v § 179g odst. 1 a 2 trestního řádu, mají ve vztahu k osobě poškozeného smíšený charakter. Zatímco podmínka nahradit škodu způsobenou trestným činem a vydat bezdůvodné obohacení se práv poškozeného přímo dotýká, ostatní podmínky, tzn. právní kvalifikace trestného činu, hodnocení jeho závažnosti, osoby podezřelého a dalších okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, již spadají výlučně do sféry vztahu mezi státem a pachatelem trestné činnosti. Je proto třeba důsledně rozlišovat, kdy poškozený prostřednictvím ústavní stížnosti hájí svá vlastní práva a kdy již svými námitkami ingeruje do pravomoci orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o potrestání podezřelého (obviněného). Zatímco u prvního okruhu námitek náleží poškozenému ústavněprávní ochrana, u druhého okruhu se jí zpravidla úspěšně dovolávat nemůže. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy došlo ke zvlášť závažnému zásahu do základních práv poškozeného (např. porušení zákazu mučení, vážné narušení fyzické integrity) a poškozený by bez přispění orgánů činných v trestním řízení nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 3196/12

ze dne 12. 8. 2014 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva]. To však nebyl případ stěžovatelky. Aniž by Ústavní soud mínil její újmu jakkoliv bagatelizovat, nelze pominout, že posuzovaný skutek, bez ohledu na to, zda byl kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, nebo jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, spadá do kategorie méně závažných trestných činů (přečinů), u nichž, jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, by si bylo možno ústavněprávní přezkum představit jen ve zcela mimořádných situacích. Především však není splněna podmínka druhá, tj. že je součinnosti orgánů činných v trestním řízení nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatelky. Trestní řízení skončilo podmíněným odložením podání návrhu na potrestání, pachatel se k činu doznal a došlo i k přijetí opatření k náhradě škody vzniklé stěžovatelce. Není žádný důvod se domnívat, že by stěžovatelce jakožto poškozené bylo jakkoliv bráněno v uplatnění jejích nároků či práv, a to i ve smyslu zákona o obětech trestných činů. Stěžovatelka ostatně nic takového, v konkrétní rovině, ani netvrdí.

Pouze pro úplnost a nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že z napadených usnesení je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení se v dostatečném rozsahu zabývaly hodnocením všech zákonných předpokladů pro podmíněné odložení podání návrhu na potrestání a svůj postup adekvátním způsobem zdůvodnily. S ohledem na námitky stěžovatelky se zde přiléhavým obzvláště jeví závěr krajského státního zastupitelství, podle něhož i v případě přísnější kvalifikace předmětného skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku by pro zvolený procesní postup byly podmínky splněny. Jinými slovy, změna právní kvalifikace jednání podezřelého by se do postupu orgánů činných v trestním řízení a do právního postavení stěžovatelky nijak nepromítla.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu