Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies; applicant ignored Supreme Court rejection.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Zbyškem Melichem, advokátem se sídlem Praha 6, Junácká 1474/5, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 16. 4. 2014 č. j. 14 To 79/2014-225 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 1. 2014 č. j. 4 T 108/2013-210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil uvedený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání.

Stěžovatel byl v napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 10. 12. 2014 č. j. 8 Tdo 1325/2014-19 odmítl.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo

odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 č. j. 8 Tdo 1325/2014-19. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a Nejvyšší soud nebyl označen ani jako účastník řízení. Protože ani v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak nepolemizuje, Ústavní soud musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích a proti označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 58/95

,

II. ÚS 724/02

,

I. ÚS 242/03

,

IV. ÚS 270/05

a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj