Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding employment contract termination and unemployment benefits denial.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zdeňky Koskové, zastoupené Mgr. Zuzanou Bělinovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 88/2014-37 ze dne 11. 12. 2014, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 Ad 14/2012-95 ze dne 14. 4. 2014, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2011/70944-421 ze dne 6. 1. 2012 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Pardubicích č. j. UOA-1303/2011-01 ze dne 16. 8. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatelce byla dne 28. 5. 2010 doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu § 52 písm. g) zákoníku práce. Dne 23. 9. 2010 stěžovatelka uzavřela se svým zaměstnavatelem dohodu o narovnání a o rozvázání pracovního poměru, v níž bylo uvedeno, že pracovní poměr neskončil výpovědí ke dni 31. 7. 2010, nýbrž skončí ke dni 30. 9. 2010. Stěžovatelka mezitím požádala úřad práce o zprostředkování zaměstnání a dne 8. 10. 2010 rovněž podala žádost o podporu v nezaměstnanosti. Úřad práce napadeným rozhodnutím stěžovatelce podporu v nezaměstnanosti nepřiznal s odkazem na ustanovení § 39 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti, podle něhož na podporu v nezaměstnanosti nemá nárok uchazeč, s nímž byl v době posledních šesti měsíců před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání rozvázán pracovní poměr z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Stěžovatelčino odvolání bylo napadeným rozhodnutím ministerstva zamítnuto. Stěžovatelka brojila proti uvedenému rozhodnutí správní žalobou, již krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelčina kasační stížnost byla zamítnuta napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatelka namítala, že správní orgány nerespektovaly princip autonomie vůle a ignorovaly dohodu, již uzavřela se svým zaměstnavatelem a jíž společně hodlali nahradit původní výpověď z pracovního poměru. Většina stěžovatelčiných námitek nicméně směrovala proti rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka zejména brojila proti výkladu ustanovení § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož nelze dohodou narovnat sporné pracovněprávní vztahy, pokud nebyla podána žaloba na určení neplatnosti výpovědi. Stěžovatelka v tomto výkladu spatřovala postup, jímž jsou jí ukládány povinnosti nad rámec zákona. V důsledku takto provedeného výkladu je stěžovatelce podle jejího názoru nezákonně odepírána podpora v nezaměstnanosti. Správní soudy podle stěžovatelky ignorovaly, že ve lhůtě pro podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi narovnala své sporné vztahy se zaměstnavatelem prostřednictvím výše uvedené dohody, čímž se mj. chtěla vyhnout z jejího pohledu zbytečnému soudnímu sporu. Správní orgány a soudy tak měly zasáhnout i do stěžovatelčiných soukromých práv.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. 52 Ad 14/2012, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí, jakož i řízení před správními soudy a orgány, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Stěžovatelčiny námitky směřují převážně do právního hodnocení její věci správními orgány a soudy a představují pokračující polemiku se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přehlíží příslušnou kogentní hmotněprávní úpravu, jež vyžaduje, aby zaměstnanec pro případ, že mu zaměstnavatel dá neplatnou výpověď z pracovního poměru, bez zbytečného odkladu oznámil písemně zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání (§ 69 odst. 1 zákoníku práce); teprve pak nastupuje fikce trvání (pokračování) pracovního poměru. V takovém případě musí zaměstnanec současně podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dle § 72 zákoníku práce. Pokud pak zaměstnanec zájem na pokračování pracovního poměru bez zbytečného odkladu zaměstnavateli neoznámí a nedohodne se s ním na jiném dnu skončení, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby, i když výpověď daná zaměstnavatelem byla neplatná (§ 69 odst. 3 zákoníku práce). Stěžovatelka se sice se svým zaměstnavatelem na jiném datu skončení pracovního poměru dohodla, ale až poté, co její pracovní poměr ve smyslu § 69 odst. 3 zákoníku práce skončil. Skutečnost, že výpověď považuje za neplatnou, navíc zaměstnavateli sdělila až v srpnu 2010, tedy taktéž až poté, co již skončila výpovědní doba. Strategie, kdy se stěžovatelka rozhodla nepodat žalobu na určení neplatnosti výpovědi a namísto toho (v rozporu s ustálenou judikaturou) se zaměstnavatelem uzavřela dohodu o narovnání, jde jen k její tíži, a to včetně pro stěžovatelku nepochybně nepříjemného důsledku, kdy jí z tohoto důvodu nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti. Požadavek, aby stěžovatelka podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi, tak nelze považovat za porušení principu, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona.

V této souvislosti je rovněž nepřípadná námitka porušení práva na přiměřené zabezpečení v nezaměstnanosti ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny; z uvedeného článku ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny vyplývá, že "práva na podporu v nezaměstnanosti" se lze dovolávat jen v mezích prováděcích zákonů. Jak Ústavní soud vysvětlil výše, stěžovatelka přitom podmínky stanovené příslušnými zákonnými ustanoveními nesplnila.

Stěžovatelka konečně namítala i porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na ochranu před zasahováním do svého soukromého a rodinného života, na podporu těchto svých tvrzení však nevznesla žádné ústavněprávní argumenty, a proto se Ústavní soud těmito námitkami nezabýval.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelce se porušení svých výše uvedených ústavně zaručených práv nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu