Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to failure to exhaust legal remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky AGRA GROUP a. s., IČ 26020343, se sídlem Tovární 201, Střelské Hoštice, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Zábradlí 1, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015 č. j. 6 Cmo 38/2015-209 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. ledna 2015 č. j. 57 Cm 54/2012-202, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích zrušil k odvolání (v původním řízení) žalované usnesení vydané stejným soudem dne 15. 12. 2014 č. j. 57 Cm 54/2012-196, jímž bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolání stěžovatelky (v původním řízení žalobkyně) proti napadenému usnesení krajského soudu pak Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odmítl z důvodu, že napadeným usnesením krajského soudu nebyla stěžovateli způsobena žádná újma; právo odvolání je tak vyloučeno.

3. Stěžovatelka má ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu za to, že zde uvedené právní závěry - vyhodnocení okamžiku zaplacení soudního poplatku - jsou nesprávné. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu pak odmítá závěr, že jí nebyla způsobena žádná újma, neboť napadeným usnesením krajského soudu došlo k "obživnutí neopodstatněně protahovaného soudního řízení", čímž se podstatně snížila reálná vymahatelnost nároku stěžovatelky.

4. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), povinnost respektovat a chránit základní práva je však úkolem všech orgánů veřejné moci, zvláště pak soudů. Z tohoto důvodu je řízení o ústavní stížnosti toliko subsidiárním prostředkem ochrany základních práv. Teprve za situace, kdy ostatní zákonné prostředky selžou (nejsou účinné, jsou bezvýsledně vyčerpány), event. nejsou k dispozici, je možné se obrátit na Ústavní soud.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy lze, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

7. Proti pravomocnému usnesení soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, o což v dané věci jde, je k dispozici podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu žaloba pro zmatečnost, a jestliže ji stěžovatelka nevyužila (opak není tvrzen), nutně nastupují důsledky ve smyslu citovaného ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost projednat nelze. Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ostatně žádnou argumentaci podporující uplatnění naposledy uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu nenabídla.

8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Odmítnut tak musel být i návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu