Constitutional complaint dismissed for late filing exceeding two-month statutory deadline under Constitutional Court Act. Stayer failed to meet time limits despite procedural warnings. Court rejected claim regarding police misconduct and inaction. Legal principle: Constitutional complaints must be filed within strict statutory timeframes. Procedural defect bars substantive review of alleged rights violations. Time limits are mandatory and cannot be extended by subsequent notifications.

Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vlastimila Hamerníka, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti jinému zásahu orgánů veřejné moci - postupu a nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že postupem a nečinností orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud Generální inspekci bezpečnostních sborů zakázal v porušování jeho základních práv pokračovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 28. 1. 2013 při demonstraci před budovou Ministerstva práce a sociálních věcí mu příslušník zásahové jednotky Policie České republiky způsobil nezákonným zásahem zlomeninu žeber, a obsáhle popisuje, že orgány činné v trestním řízení z tohoto postupu nevyvodily odpovídající trestněprávní důsledky.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je možno podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy bylo doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje, případně dnem, v němž nastala okolnost v podobě jiného zásahu orgánu veřejné moci, který je předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní soud v usnesení

sp. zn. I. ÚS 2486/14

ze dne 22. 10. 2014 v odst. 21 a 22 konstatoval, že "[v] případě osob, které brojí proti odložení jejich trestního oznámení, Ústavní soud standardně akceptuje jako včas podané ústavní stížnosti napadající odmítnutí státním zástupcem stížnosti podané proti usnesení o odložení věci (viz např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2886/13

ze dne 29. 10. 2013 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 4019/13

ze dne 26. 3. 2014). V případech, kdy trestní oznámení není odloženo usnesením, pak akceptuje ústavní stížnosti proti postupu nejbližšího nadřízeného orgánu při projednávání podnětu k výkonu dohledu (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 4621/12

ze dne 24. 7. 2014). Lze také akceptovat jako ve lhůtě podané ústavní stížnosti proti výkonu dohledu nejbližšího nadřízeného státního zastupitelství, které je ještě oprávněno posuzovat meritorně rozhodnutí nižšího státního zastupitelství (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2343/14

ze dne 30. 7. 2014). Tomu by však odpovídalo, kdyby stěžovatel ústavní stížnost podal nejpozději do dvou měsíců po obdržení sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze o vypořádání jeho podnětu k výkonu dohledu nad městským státním zastupitelstvím. Následné podání podnětu k výkonu dohledu dalšímu vyššímu stupni státního zastupitelství již nemůže být považováno za procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva (na ochranu majetku), od jehož vyřízení by mohl být odvozován počátek běhu dvouměsíční lhůty, protože, jak bylo vyloženo výše (bod 16), pravomoci Nejvyššího státního zastupitelství v této fázi byly již velmi omezené a meritum věci, tedy právo stěžovatele na ochranu majetku, řešeno být nemohlo".

V nyní projednávané věci lhůta k podání ústavní stížnosti počíná od doručení sdělení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 8. 2013 č. j. 2 KZN 331/2013-14.

Stěžovatel podal ústavní stížnost až dne 9. 3. 2015, tedy zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty odvíjející se z doručení tohoto sdělení (srov. stěžovatelovy procesní postupy, z nichž vyplývá jeho obeznámenost se specifikovaným sdělením).

Stěžovateli pak nesvědčí ani důsledky upozornění Ústavního soudu, podaného v odst. 23 výše citovaného usnesení

sp. zn. I. ÚS 2486/14

ze dne 22. 10. 2014.

Počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti proto nelze odvozovat z doručení sdělení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 1. 2015 č. j. 2 KZN 331/2013-36, jak činí stěžovatel; dlužno též zaznamenat, že relevantně nezpochybnil zde obsažený závěr, podle kterého v jeho podání ze dne 6. 1. 2015 vzpomínaný videozáznam byl součástí spisového materiálu již dříve pořízeného Generální inspekcí policejních sborů.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu. S ohledem na výše popsané okolnosti Ústavní soud rozhodnul tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj