Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding civil procedure rights.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PETERKA & PARTNERS advokátní kancelář s.r.o., IČ: 26169720, se sídlem Praha 1 - Nové Město, Karlovo náměstí 671/24, zastoupené Mgr. Stanislavem Beranem, advokátem se sídlem Praha 10 - Vršovice, Novgorodská 948/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2014 č. j. 33 Cdo 764/2013-380, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2012 č. j. 64 Co 508/2011-365 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. února 2011 č. j. 21 C 176/2004-329, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. listopadu 2014, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásady rovností účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 24. května 2012 č. j. 64 Co 508/2011-365 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. února 2011 č. j. 21 C 176/2004-329, kterým byla k žalobě stěžovatelky uložena povinnost žalovaným Luc-Emilovi Bouche-Florinovi a Nigelovi Spencer Atkinsovi (dále jen "vedlejší účastníci") zaplatit ji společně a nerozdílně částku 22 155 Kč s příslušenstvím. Do částky 993 061,50 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Uvedené částky měly představovat odměnu za právní služby spočívající v zajištění developerského projektu a nákupu pozemků v Hostavicích.

3. Oba uvedené soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka prokázala uzavření smlouvy o poskytování právních služeb s vedlejšími účastníky pouze ohledně založení obchodní společnosti Hostavice Development Company s.r.o. V ostatních případech jednala o uzavření smlouvy s obchodní společností Urban Concept, s.r.o., a nikoliv přímo s vedlejšími účastníky, z nichž jeden byl jejím jednatelem. V tomto rozsahu proto vedlejší účastníci nebyli nositeli subjektivních práv a povinností, jež se staly předmětem tohoto řízení. Odvolací soud v této souvislosti zároveň odmítl možnost, že by na jejich straně vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nebylo totiž prokázáno, že si vedlejší účastníci u stěžovatelky ve věci koupě pozemků něco objednali a něco od ní v hmotné podobě - s výjimkou nevyžádané e-mailové korespondence a rovněž e-mailem zaslaného návrhu na smlouvu o smlouvě budoucí kupní s anglickým překladem - převzali.

4. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. srpna 2014 č. j. 33 Cdo 764/2013-380, neboť jej neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Ve svém odůvodnění uvedl, že ačkoliv odvolací soud formuloval své právní závěry o neúspěšnosti žaloby z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení dosti neobratně, je nepochybné, že své rozhodnutí založil na závěru, že vedlejší účastníci nejsou pasivně legitimováni, neboť plněním stěžovatelky nezískali žádný majetkový prospěch.

5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s otázkou, zda na straně vedlejších účastníků mohlo v důsledku jejího plnění vzniknout bezdůvodné obohacení. V rozporu s hmotným právem, ustálenou judikaturou a běžným výkladem tohoto institutu totiž považovaly za předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení existenci objednávky tohoto plnění, jakož i to, že k němu muselo dojít v hmotné podobě. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka vytýká, že se v podstatě nijak nevypořádalo s její argumentací a považuje jej za nepřezkoumatelné.

II. Vlastní posouzení

6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; Ústavní soud tedy mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

8. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a příslušného spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 176/2004, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, zjistil, že důvod, pro který odvolací i dovolací soud neshledaly předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení na straně vedlejších účastníků, spočíval v tom, že tito nebyli příjemci právních služeb, v důsledku jejichž poskytnutí mělo stěžovatelkou tvrzené bezdůvodné obohacení vzniknout [tím se tato věc relevantně odlišuje od věci posuzované v nálezu ze dne 17. února 2010

sp. zn. I. ÚS 301/09

(N 26/56 SbNU 289), na který odkazuje stěžovatelka]. Jejich příjemcem totiž měla být obchodní společnost Urban Concept, s.r.o., pročež mohlo i případné bezdůvodné obohacení vzniknout pouze na její straně. Vedlejší účastníky v tomto směru naopak vůbec nestíhá pasivní věcná legitimace. Lze sice souhlasit, že tento závěr měl být v obou napadených rozhodnutích (především v rozsudku odvolacího soudu, které je v tomto ohledu poněkud matoucí) vyjádřen precizněji, tato skutečnost však za situace, kdy je z jejich odůvodnění uvedený důvod nevyhovění žaloby seznatelný, ještě nepostačuje k vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud v něm zároveň neshledává ani prvky svévole, ani jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

10. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu