Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirement.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2015 č. j. 5 Afs 8/2015-16 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014 č. j. 30 Af 114/2013-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 1. 6. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2015, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.

2. Ačkoliv byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu.

3. Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal od roku 2008 k Ústavnímu soudu přes 60 podání. Z mnoha řízení vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (kupř. v řízení vedeném pod

sp. zn. IV. ÚS 109/14

,

sp. zn. I. ÚS 3557/13

,

sp. zn. IV. ÚS 1836/10

,

sp. zn. III. ÚS 2371/10

,

IV. ÚS 29/08

atd. in http://nalus.usoud.cz). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem, a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.

4. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

5. Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

6. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

7. K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky" Ústavní soud uvádí, že se kritikou institutu povinného právního zastoupení již vícekrát zabýval a k této otázce se ve své judikatuře již mnohokráte vyjádřil. Ve svém nálezu ze dne 23. září 2004,

sp. zn. Pl. ÚS 44/04

, Ústavní soud konstatoval, že "smyslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. Pro interpretaci daného ustanovení platí tudíž princip lege non distinguente nec nostrum est distinguere. Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (tak stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 Pl. ÚS-st 1/96 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471 a násl.). Povinnost být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. Nelze se domnívat, že tento úkon není součástí řízení před Ústavním soudem, ba právě naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí (viz k tomu usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn. II. ÚS 141/97

ze dne 17. 2. 1998 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 12, str. 377 a násl.)."

8. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2015

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka