Constitutional Court dismisses appeal claiming fair process violation due to restrictive appeal admissibility interpretation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Školníka, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2015 č. j. 25 Co 322/2014-369, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ve výrocích I. a II. a tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základního právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení práva na spravedlivý proces mělo podle stěžovatele (žalobce) dojít tím, že Krajský soud v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") nesprávně posoudil přípustnost jeho odvolání proti výroku soudu prvního stupně, jímž nebylo stěžovateli zcela vyhověno, a v návaznosti na to i přípustnost odvolání, které na tento výrok navazuje. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud nepostupoval podle zákona, když zaujal nepřípustně extenzivní výklad, svůj právní názor nedostatečně objasnil a odňal tak stěžovateli právo meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové svým postupem porušil princip předvídatelnosti rozhodnutí a tím jeho právo na spravedlivý proces.

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, vydaného v řízení o zaplacení částky 117 722 Kč s příslušenstvím, jakož i průběh řízení před soudem prvního stupně není třeba rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i účastníkům řízení známy.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Krajský soud v Hradci Králové při posuzování přípustnosti odvolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že v tomto výroku bylo žalobě vůči 1. žalované částečně vyhověno. Jedná se tedy o rozhodnutí, kterým nebyla stěžovateli způsobena žádná újma, a proto mu právo odvolání proti tomuto výroku ve smyslu § 201 o. s. ř. nepřísluší. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že stěžovateli nepřísluší odvolání ani v té části výroku V. rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby 3. žalovaný byl uznán povinným zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně s 1. žalovanou částku 52 225 Kč s příslušenstvím. Pokud by totiž bylo v tomto rozsahu stěžovatelovu odvolání vyhověno, pak by při zohlednění již pravomocných přísudků proti 1. a 2. žalovanému došlo k porušení zásady ne ultra petita partium, vyjádřené v § 153 odst. 2 o. s. ř. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl odvolání stěžovatele směřující proti výroku I. a proti uvedené části výroku V. rozsudku soudu prvního stupně.

Ústavní soud zastává stanovisko, že právní názor odvolacího soudu obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá textu a smyslu aplikovaného zákona a je rovněž ústavně konformní. Odvolací soud rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řádně, srozumitelně a logicky odůvodněném rozhodnutí odvolací soudu nespatřuje Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces.

Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu