Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of specific facts and super-review argumentation.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Jeništy, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem U Jiskry 114/1, 408 01 Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2014 č. j. 21 Cdo 655/2013-84, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2012 č. j. 11 Co 487/2011-54 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. září 2010 č. j. 18 C 11/2010-18, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3) Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2012 č. j. 11 Co 487/2011-54 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. září 2010 č. j. 18 C 11/2010-18, kterým okresní soud jednak zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 25. listopadu 2009, a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.904,20 Kč (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. krajský soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10.057 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2014 č. j. 21 Cdo 655/2013-84 bylo dovolání žalobce odmítnuto (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3.388 Kč.

II. Z obsahu ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost kromě odkazu na porušení práva stěžovatele na svobodnou volbu povolání a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci.

III. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn. III. ÚS 224/98

, N 98/15 SbNU 17).

Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní rozhodující skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv (jak žádá § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a do dnešního dne nebylo Ústavnímu soudu žádné další podání stěžovatele k upřesnění odůvodnění ústavní stížnosti doručeno, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu