Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs calculation under lawyer's tariff. The Court rejects claims of violation of legitimate expectations and equality of arms. The decision upholds the application of the specific tariff provision by lower courts. The Court finds no constitutional violation in the cost award calculation. The ruling emphasizes the limited scope of constitutional review over civil court decisions. The Court concludes that the lower courts correctly applied statutory provisions. The complaint is deemed clearly unfounded and lacks constitutional merit. The decision affirms the validity of the tariff-based cost calculation method. The Court maintains that civil courts have discretion in applying tariff rules. The ruling clarifies that disagreement with legal interpretation does not warrant constitutional review.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti TP Holding, a. s., se sídlem Praha 3, Ondříčkova 609/27, IČ: 26694336, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 36/2015-41 ze dne 23. 3. 2015 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 17 C 253/2014-15 ze dne 15. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a zrušení rovněž uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud elektronickým platebním rozkazem č. j. EPR 223110/2014-5 ze dne 26. 9. 2014 uložil žalovanému uhradit stěžovatelce částku 33 769,49 Kč s přísl. a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 3 538 Kč. Poté, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, neboť se jej nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, bylo stěžovatelce napadeným rozsudkem okresního soudu ve stejném rozsahu vyhověno. Odvolání stěžovatelky proti výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nebylo vyhověno a rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyčíslila své náklady podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 11 368,8 Kč, přičemž okresní soud jí přiznal náhradu nákladů řízení pouze ve výši 3 538 Kč, neboť aplikoval ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu.

Stěžovatelka s nákladovým rozhodnutím soudů nesouhlasí. Má za to, že ve věci rozhodující soudy napadenými rozhodnutími porušily princip legitimního očekávání, který v tomto případě představuje očekávanou náhradu nákladů řízení spojenou s uplatněním pohledávky stěžovatelky, dále porušily princip rovnosti stran v občanském soudním řízení a stěžovatelka byla dotčena i v právu vlastnit majetek. Je přesvědčena, že aplikací ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu dochází k poškození věřitele a zvýhodnění dlužníků.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 106/11

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 195/13

a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.

Shora nastíněné zásady přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení je třeba vztáhnout i na projednávanou věc. Nadto Ústavní soud uvádí, že obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky s téměř shodnou argumentací se zabýval již v usneseních

sp. zn. IV. ÚS 3632/14

a

III. ÚS 251/15

, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.

Ústavní soud konstatuje, že soudy a zvláště soud odvolací v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů bylo ve věci s ohledem na znění ustanovení § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 o. s. ř. aplikováno ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu ve znění novely provedené vyhláškou č. 120/2014 Sb. Krajský soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) a důkladně popsal své úvahy při aplikaci uvedeného ustanovení. Zdůraznil, že stěžovatelkou podaný návrh má nepochybně znaky návrhu, který je učiněn na ustáleném vzoru, přičemž soudu je z jeho jiné činnosti známo, že stěžovatelka vede obdobných sporů větší množství. Stěžovatelka není původním věřitelem, ale osobou, která pohledávku odkoupila od původního věřitele za účelem jejího dalšího vymáhání. Nárok původního věřitele, tj. banky, přitom představoval produkt poskytovaný bankou nikoliv individuálně, ale jako standardizovaná služba na základě typizované smlouvy. Dále uvedl, že náhrada nákladů řízení je přiznávána nikoliv jako skutečně vynaložené náklady na řízení, ale v rozsahu stanoveném paušálně, nelze proto hovořit o jejím snížení, ale o jiném výpočtu za splnění zákonem stanovených podmínek.

Ústavní soud shledává nastíněné závěry soudů jako ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod je z ústavního hlediska jakkoli zpochybňovat. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že v řízení nebyl naplněn princip legitimního očekávání a rovnosti stran. Porušení těchto atributů totiž nelze dovozovat z postupu soudu, který aplikuje ustanovení, jež jsou součástí právního řádu, a to za situace, kdy řádně odůvodněná rozhodnutí soudu jsou podložena provedenými důkazy.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí nelze označit za svévolná a závěry ve věci učiněné nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu