Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding family law support order due to lack of procedural violation. The court rejects claims of unfair trial and excessive payment deadlines. The decision upholds the lower court's reasoning and evidence assessment. The ruling confirms the validity of the support obligation. The court finds no constitutional breach in the proceedings. The judgment affirms the principle of fair trial compliance. The outcome is a dismissal of the constitutional complaint. The legal issue concerns family law and constitutional rights. The decision emphasizes evidence-based judicial reasoning. The ruling protects the integrity of family law proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jiřího Kučery, zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 342/2013-716 ze dne 13. 11. 2014 a spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výroku č. I. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 342/2013-716 ze dne 13. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Rozsudkem městského soudu ze dne 18. 4. 2013 byla zvýšena stěžovatelova vyživovací povinnost k nezletilé dceři (původně upravená rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 7. 2007), a to z částky 6 000 Kč měsíčně na částku 14 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2009 do 31. 12. 2009, dále na částku 35 000 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2010 do 31. 8. 2012 a na částku 50 000 Kč měsíčně za období počínající dnem 1. 9. 2012. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit nedoplatek výživného ve výši 1 312 000 Kč, a to ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku. Ke stěžovatelovu odvolání krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost - v té době již zletilé, ale stále studující dceři - zaplatit výživné v částce 20 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2009 do 31. 12. 2009, v částce 30 000 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2010 do 31. 8. 2012, v částce 40 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2012 a za období počínající dnem 1. 1. 2013 v částce 20 000 Kč měsíčně. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit nedoplatek výživného ve výši 1 284 445 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku; návrh zletilé dcery na přiznání dalšího výživného ve výši 30 000 Kč měsíčně od 16. 7. 2014 byl zamítnut.

Stěžovatel namítal, že napadený rozsudek není řádně odůvodněn a jeho závěry nemají podklad v provedeném dokazování. Krajský soud podle stěžovatele opomenul jeden důkaz, aniž by byl vysvětlil, proč se tak stalo, a nehodnotil důkazy, z nichž dospěl k závěru o stěžovatelově čistém příjmu, čímž se měl dopustit porušení zásady volného hodnocení důkazů. Stěžovatel krajskému soudu rovněž vytýkal, že dospěl k závěru o tom, že stěžovatel vzhledem ke svým nadstandardním příjmům v minulosti má vytvořenou finanční rezervu, aniž by byl k této skutečnosti provedl dokazování. Stěžovatel dále tvrdil, že povinnost uhradit nedoplatek výživného ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku i běžné výživné v určené výši je pro něj vzhledem k jeho příjmům v zásadě nesplnitelná a je v rozporu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 979/13

. Krajský soud podle stěžovatele dostatečně nehodnotil odůvodněné potřeby nyní již zletilé dcery a při určení výše výživného se dopustil zakázané libovůle, čímž mělo v důsledku dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Stěžovatel závěrem navrhl, aby byla vykonatelnost výroku č. I. napadeného rozhodnutí odložena, neboť za jeho současných výdělkových možností by povinnost hradit jak nedoplatek výživného ve výši 1 284 455 Kč, tak běžné výživné ve výši 20 000 Kč měsíčně měla za následek to, že by stěžovatel octl zcela bez prostředků na uspokojování svých nejzákladnějších životních potřeb.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 22 P 345/2001, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelovými námitkami, směřujícími především do oblasti provádění a hodnocení důkazů. Krajský soud věnoval dokazování obzvláštní pečlivost - jak Ústavní soud ověřil z protokolu z jednání před krajským soudem, konaných ve dnech 25. 9. 2014, 16. 10. 2014 a 6. 11. 2014, krajský soud provedl jak důkazy navrhované stěžovatelovou bývalou manželkou a dnes již zletilou dcerou, tak stěžovatelem samým. Hodnocení provedených důkazů je v napadeném rozhodnutí sice stručnější, plně však splňuje požadavky plynoucí z principů spravedlivého procesu. Stěžovatel navíc přehlíží, že krajský soud zohlednil tvrzený propad v jeho příjmech v roce 2013 a v souvislosti s ním stěžovatelovu vyživovací povinnost k dceři upravil tak, že ji z částky 40 000 Kč měsíčně (za období od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2012), resp. 30 000 Kč měsíčně (za období od 1. 1. 2010 do 31. 8. 2012), za období počínající dnem 1. 1. 2013 snížil na částku 20 000 Kč měsíčně. Stěžovateli tak počínaje dnem 1. 1. 2013 byla uložena vyživovací povinnost nižší, než jakou mu již od 1. 9. 2012 určil městský soud (50 000 Kč měsíčně).

Stěžovatelova námitka ohledně neprovedení dokazování k otázce vytvoření finanční rezervy z nadstandardních příjmů v minulosti je sice případná, nedosahuje však ústavněprávní roviny. Krajský soud odůvodnil napadené rozhodnutí pečlivě, vyšel jak z příjmových možností a majetku obou rodičů, tak z prokázaných potřeb zletilé studující dcery. V této souvislosti dospěl i k závěru o možnosti zahrnout do odůvodněných potřeb dcery (do 16. 7. 2014 nezletilé) také tvorbu úspor ve smyslu § 85a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 917 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku.

Krajský soud rovněž vzal v úvahu výši nedoplatku výživného a stěžovateli stanovil lhůtu šesti měsíců od právní moci rozsudku. Jakkoli se taková lhůta může stěžovateli jevit jako nepřiměřeně krátká, ztotožňuje se Ústavní soud zcela se stanoviskem krajského soudu o její dostatečnosti. Ve shodě s krajským soudem Ústavní soud konstatuje, že lhůta k plnění byla oproti běžné třídenní lhůtě předpokládané ustanovením § 160 o. s. ř. stanovena výrazně delší ve prospěch stěžovatele, a to právě s ohledem na výši částky, již má stěžovatel zaplatit a dále do budoucna platit.

Ústavní soud konečně neshledává případným ani poukaz stěžovatele na nález

sp. zn. II. ÚS 979/13

ze dne 30. 7. 2013, neboť, jak vysvětlil výše, krajský soud se při určení výše výživného nedopustil libovůle a jeho rozhodnutí nebylo pro stěžovatele vzhledem k rozsáhlému dokazování a průběhu řízení před krajským soudem překvapivé. Napadené rozhodnutí je pečlivě odůvodněno (a to zejména v části týkající se stěžovatelova majetku, příjmů v minulosti a skutečných i možných příjmů v současnosti) a opírá se o provedené dokazování. Skutečnost, že se s ním stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli se porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu