Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court costs as manifestly unfounded and bagateln. The court rejects the claim that the lower court violated fair trial rights. The decision emphasizes that minor cost disputes do not warrant constitutional review. The ruling upholds the principle of manifestly unfounded complaints under the Constitutional Court Act. The court finds no violation of fundamental rights in the costs ruling. The judgment clarifies the strict threshold for constitutional admissibility in civil matters.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Sedláka, zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 31, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 20 Co 256/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho exekuční věci, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek zaručených Listinou základních práv a svobod.

Napadeným rozhodnutím potvrdil Krajský soud v Brně usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ve výroku II., kterým soudní exekutor rozhodl o tom, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Exekuce byla zastavena na návrh stěžovatele (povinného), který se domáhal, aby oprávněnému byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení. Soud však dospěl k závěru, že zavinění na straně oprávněného nelze dovodit a soudní exekutor rozhodl správně, jestliže náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal.

V ústavní stížnosti stěžovatel s tímto závěrem polemizuje a prosazuje názor, že soud posoudil otázku zavinění na zastavení exekuce v rozporu se skutkovým stavem věci. Poukazuje též na to, že praxe soudů je v této otázce nejednotná, a předkládá příklady rozhodnutí, ve kterých v obdobných případech zavinění oprávněného dovodily. Napadené rozhodnutí je dle stěžovatele zároveň v rozporu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 199/11

.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně konstatoval, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nejsou způsobilým předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

, dostupné na http://nalus.usoud.cz, jakož i všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Stejně tak Ústavní soud dává najevo, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, a jemu nepřísluší "v detailech" taková rozhodnutí přezkoumávat (srov. např.

sp. zn. I. ÚS 457/05

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z dotčených procesních pravidel, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole; věci, v nichž Ústavní soud otevřel ústavní stížnost věcnému posouzení, jsou povýtce výjimečné (např.

sp. zn. III. ÚS 224/98

,

sp. zn. II. ÚS 598/2000

,

sp. zn. III. ÚS 727/2000

,

sp. zn. III. ÚS 619/2000

,

sp. zn. I. ÚS 633/05

).

Ačkoliv stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu příslušných ustanovení a tím za projev libovůle, Ústavní soud namítaný exces v rozhodování Krajského soudu v Brně neshledává; jeho rozhodnutí je srozumitelně a logicky odůvodněno a dostatečně z něj vyplývá, z jakých důvodů se soud neztotožnil s názorem stěžovatele a vyhodnotil otázku zavinění na zastavení exekuce odlišně, což je pro výsledek ústavněprávního přezkumu určující.

Není rovněž bez významu, že v posuzované věci jde o částku 6 316 Kč, tedy o věc tzv. bagatelní, kdy úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

). Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno typicky není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Jak Ústavní soud zde zhusta zaznamenává, nelze takový přístup chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Jak se podává z výše řečeného, tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu byla ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu