Constitutional Court dismisses appeal on preliminary custody orders due to lack of constitutional violation. The court rejects arguments that temporary measures violate parental rights or child protection laws. The decision emphasizes the limited scope of constitutional review for interim rulings. The court finds no legal basis for overturning the lower court's custody order. The appeal is rejected as clearly unfounded based on established legal principles. The ruling upholds the finality of preliminary judicial decisions in family law cases.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2015 č. j. 13 Co 762/2014-228, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí ve věci předběžného opatření o péči o dítě s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na péči o dítě dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst.1a odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dále podle tvrzení stěžovatele napadeným rozhodnutím soud porušil práva jeho nezletilého syna, plynoucí z Úmluvy o právech dítěte, přičemž se odkázal na čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, potvrdil napadeným usnesením v prvním odstavci usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 10. 2014 č. j. 8 Nc 158/2014-30, jímž byl zamítnut návrh otce na nařízení předběžného opatření ve věci péče o syna, narozeného v srpnu 2014, a druhý odstavec stejného usnesení změnil tak, že otec je povinen snášet, že nezletilý je ve výlučné péči matky.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jím bylo zasaženo jak do jeho práv, tak i do práv jeho syna. Stěžovatel si je vědom toho, že Ústavní soud zpravidla nerozhoduje ve věci ústavnosti předběžných opatření, ale přesto poukazuje na to, že je nezbytné, aby Ústavní soud řešil otázku porušování práv již v rámci předběžných opatření, neboť průběh péče po dobu soudního řízení je stavem nevratným (život dítěte nelze posunout zpět) a pokud dojde k zafixování stavu, který preferuje pouze jednu ze stran, může tato skutečnost ovlivnit konečné rozhodnutí ve věci. Tento stav navíc vede matku k tomu, že nerespektuje stěžovatele jako rovnocenného rodiče a brání mu v kontaktu s nezletilým mimo dobu úzce vymezeného styku.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález

sp. zn. I. ÚS 2486/13

ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

7. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 292/05

ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 221/98

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

9. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 171/04

ze dne 21. 6. 2004; či nález

sp. zn. II. ÚS 221/98

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny [viz např. nález

sp. zn. II. ÚS 221/98

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález

sp. zn. I. ÚS 2486/13

ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

10. Ve světle shora uvedených zásad Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Je tak možno konstatovat, že ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud a okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jejich postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.

11. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá, jako ostatně v mnoha dalších obdobných případech, než uvést, že předběžné opatření by se nemělo s ohledem na jeho dopady stávat běžným nástrojem k řešení neshod mezi rodiči. Jinými slovy řečeno, v takto složitých mezilidských vztazích žádné zvolené řešení není ideální. Navíc není ani vyloučeno, že úprava styku stěžovatele s nezletilým bude s ohledem na vývoj situace změněna (rozšířena).

12. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu