Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil procedure errors in inheritance case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Maxmiliána, zastoupeného JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015 č. j. 25 Co 517/2014-45 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. září 2014 č. j. 10 C 76/2014-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 22. 4. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces, resp. čl. 96 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 až čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ bylo k žalobě Jaroslavy Poláčkové uloženo stěžovateli jako žalovanému zaplatit žalobkyni částku 38 447,53 Kč s příslušenstvím a dále náhradu nákladů řízení ve výši 9 083,20 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, načež Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle § 222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I), stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 9 083 Kč (výrok II) a odvolacího řízení ve výši 3 582 Kč (výrok III).

II. Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí obecných soudů je v extrémním nesouladu s ustanovením § 150 o. s. ř., čímž mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu. K tomu uvedl, že v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 D 1929/92-754 mu vznikla povinnost uhradit žalobkyni částku 38 447,53 Kč a současně žalobkyni vznikla povinnost uhradit mu částku 13 833 Kč. Obě napadená soudní rozhodnutí podle stěžovatele nemohou obstát pro překážku věci rozhodnuté, přičemž již soud prvního stupně měl řízení zastavit. Žalovaná částka byla stěžovatelce pravomocně přiznána v dědickém řízení, přičemž příslušné rozhodnutí představuje exekuční titul, na což poukázal ve svém vyjádření. Neobstojí tak názor žalobkyně, že v dědickém řízení nebyla uvedená povinnost stanovena přímo, protože podle stěžovatele pohledávky byly předmětem přezkumu dědického soudu a z dědického řízení vyplývá odpovědnost dědiců, k nimž on patří, za dluhy představované pohledávkou žalobkyně z titulu nákladů pohřbu a investic při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, také jeho pohledávky vycházejí z tohoto vypořádání. Přestože tuto námitku uplatnil u odvolacího soudu, tento soud se k ní nevyjádřil.

4. Dalšího pochybení se podle stěžovatele měl dopustit soud prvního stupně, když vydal rozsudek pro uznání, vycházeje z toho, že (stěžovatel) nárok žalobkyně bez výhrad uznal. Sám totiž uvedl, že stěžovatel v rámci svého vyjádření zmínil svůj nárok vůči žalobkyni ve výši 13 833 Kč, a tedy tuto částku uvedl jako svou obranu vůči nároku žalobkyně, takže minimálně z tohoto důvodu (nehledě na řadu dalších námitek) nebylo možné vydat rozsudek pro uznání.

5. Stěžovatel dále vytknul obecným soudům, že nerespektovaly zásadu uvedenou v ustanovení § 142 o. s. ř. Vyšel z toho, že i kdyby odvolací soud byl názoru, že není dána překážka věci rozhodnuté, měl zohlednit, že uhradil žalobkyni pouze částku 25 115 Kč a že tedy byla úspěšná jen z 65,3 %, takže jí neměla být přiznána náhrada přesahující 30,6 % jí účelně vynaložených nákladů. Navíc se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že mu nebyla dána řádná předžalobní výzva ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř., neboť v ní advokát žádal zaslat peníze na svůj depozitní účet, aniž by byla přiložena kopie plné moci, chyběla také adresa a datum narození zmocnitele, ačkoliv v dědickém řízení vystupovaly dvě Jaroslavy Poláčkové (matka a dcera).

III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

8. Brojil-li stěžovatel proti rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že nebyly naplněny podmínky vydání rozsudku pro uznání, či že již uvedený soud měl řízení zastavit z důvodu věci rozhodnuté, musí tyto námitky považovat Ústavní soud za bezpředmětné, neboť toto rozhodnutí bylo v celém rozsahu zrušeno odvolacím soudem, a tudíž na jeho základě k žádnému zásahu do stěžovatelovy právní pozice nedošlo, a ani dojít nemohlo. Pokud stěžovatel tvrdil, že odvolací soud měl řízení zastavit s ohledem na překážku věci rozhodnuté, nutno připomenout, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení vzala svůj návrh zpět a stěžovatel s tímto zpětvzetím souhlasil, takže uvedený soud již neměl žádný důvod řešit otázku, zda není dán i jiný důvod k zastavení daného řízení.

9. Dále stěžovatel uvedl, že se obecné soudy nezabývaly námitkou, že žalobkyně neučinila řádnou tzv. předžalobní výzvu podle § 142a odst. 1 o. s. ř. Jak ale patrno z napadeného usnesení, odvolací soud se splněním podmínky ve smyslu citovaného ustanovení zabýval s kladným výsledkem; stěžovatel v ústavní stížnosti sice poukazuje na určité formální vady, kterými měla být daná výzva zatížena, nelze však z ničeho vyvodit, že by stěžovateli nebylo s ohledem na její obsah patrno, o jakou pohledávku se jedná, a to ani případně poté, co by kontaktoval žalobkyni a či její právní zástupkyni za účelem získání nějakého dalšího vysvětlení či doložení plné moci a dalších listin, jež ve výzvě postrádal. Z tohoto hlediska proto námitky stěžovatele nemají ústavní relevanci.

10. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud nerespektoval zásadu úspěchu ve věci uvedenou v § 142 o. s. ř., když náhradu nákladů řízení vypočetl z žalované částky 38 447,53 Kč, ačkoli on žalobkyni zaplatil pouze částku 25 115 Kč. V daném případě však došlo k zastavení řízení, a to na základě zpětvzetí návrhu žalobkyně, a tudíž uvedené ustanovení aplikováno být nemohlo. Jde-li o otázku správnosti aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., kdy stěžovatel tvrdí, že náhrada nákladů neměla být žalobkyni přiznána v plné výši, pak tato námitka postrádá ústavněprávní charakter, a to již jen z důvodu zjevné tzv. bagatelnosti věci, kdy stěžovatel měl být v důsledku údajně nesprávného postupu odvolacího soudu zkrácen na částce několika tisíc korun, přičemž žádné relevantní skutečnosti, jež by věc "posunuly" do ústavněprávní roviny, v ústavní stížnosti uváděny nejsou (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn. III. ÚS 3725/13

, usnesení ze dne 21. 5. 2014

sp. zn. III. ÚS 1161/14

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu