Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding right to fair trial and adequate reasoning.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Kotala, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Praha 7, Jankovcova 1518/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2015 č. j. 14 Cmo 488/2014-74, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní společnosti EARTH SAVE CZ s.r.o. v likvidaci, IČ: 26436167, se sídlem Praha 5, Jinonická 80, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. dubna 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Dne 1. dubna 2014 rozhodl jediný společník společnosti EARTH SAVE CZ s.r.o. (dále jen "vedlejší účastnice") v působnosti valné hromady o jejím zrušení bez právního nástupce a o volbě jejího likvidátora. Stěžovatel, který je jednatelem této společnosti, se následně žalobou domáhal zrušení tohoto rozhodnutí. Současně podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo až do právní moci rozhodnutí o této žalobě zakázáno likvidátorovi vedlejší účastnice činit jakákoliv právní a faktická jednání směřující k naplnění účelu její likvidace a kterým by bylo stěžovatelovi přiznáno oprávnění za vedlejší účastnici právně jednat v rozsahu nezbytném pro její obchodní činnost.

3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. července 2014 č. j. 71 Cm 149/2014-15 v plném rozsahu vyhověl návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření. K odvolání vedlejší účastnice však toto rozhodnutí změnil Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 25. února 2015 č. j. 14 Cmo 488/2014-74 tak, že návrh zamítl. Učinil tak z důvodu, že ve smyslu § 188 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nabývá likvidátor okamžikem svého povolání působnosti statutárního orgánu. Právně jednat navenek za společnost, která je v likvidaci, je tudíž oprávněn pouze likvidátor. Situace, kdy takovéto právní jednání budou realizovat i osoby odlišné od likvidátora, sice může nastat, jednalo by se však o jednání v rutinních činnostech, která likvidátor při likvidaci vyhradil zaměstnancům a osobám pověřeným provádět určitý okruh činnosti, popř. by mohlo jít o řešení speciálních záležitostí svěřených zmocněncům.

4. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že odvolací soud nedostál požadavku náležitého odůvodnění svého usnesení ve smyslu § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z jeho rozhodnutí není zřejmé, jaké argumenty stěžovatele odůvodňující předpoklady nařízení předběžného opatření posuzoval, a jak se s těmito argumenty po právní stránce vypořádal. Celé jeho odůvodnění je tedy fakticky postaveno na pouhém konstatování, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí absolutně nepřezkoumatelné. Tím bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

II. Vlastní posouzení

5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, což znamená, že Ústavní soud mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře opakovaně vyjádřil k požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, jenž je součástí záruk spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy [z poslední doby srov. např. nález ze dne 22. listopadu 2010

sp. zn. IV. ÚS 1834/10

(N 231/59 SbNU 357), nález ze dne 27. března 2011

sp. zn. IV. ÚS 3441/11

(N 61/64 SbNU 723), nález ze dne 26. listopadu 2013

sp. zn. II. ÚS 4927/12

nebo nález ze dne 29. dubna 2014

sp. zn. II. ÚS 1404/11

]. Pro účastníka řízení musí být ze soudního rozhodnutí zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založena, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [srov. v této souvislosti např. usnesení ze dne 25. října 1999

sp. zn. IV. ÚS 360/99

(U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. září 2009

sp. zn. III. ÚS 961/09

(N 207/54 SbNU 565)]. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení.

8. Z napadeného usnesení vyplývá, že důvodem zamítnutí návrhu byl právní názor odvolacího soudu, podle něhož předběžným opatřením podle § 74 a násl. občanského soudního řádu nelze omezit jednatelské oprávnění likvidátora vedlejší účastnice, jak jej vymezují § 188 a § 196 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že tato skutečnost vylučuje možnost nařízení navrhovaného předběžného opatření, se tak již nebylo třeba blíže zabývat jednotlivými argumenty, kterými stěžovatel odůvodnil svůj návrh, neboť tyto nemohly nic změnit na výsledku této (dílčí) fáze řízení. Ústavní soud má za to, že napadené usnesení dostálo požadavku náležitého odůvodnění a že jej nelze považovat za nepřezkoumatelné, byť uznává, že důvod zamítnutí v něm mohl být vyjádřen precizněji a srozumitelněji. K porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy nicméně nedošlo.

9. Samotný výše uvedený právní názor odvolacího soudu Ústavní soud nepřezkoumával, neboť stěžovatel vůči němu neuplatnil žádné námitky.

10. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu